Uganda: vzdělej dívku, vybuduj národ

„Podívejte se na Němce, těm vládne žena,“ hlásá přesvědčivě šestnáctiletý Eric Bulega ze Střední školy sv. Marie (St. Mary´s Secondary School). Angela Merkelová, německá kancléřka, v Evropě mnohými kritizována, je v Ugandě skoro národní hrdinkou. Není se čemu divit. Nejenže je druhou nejvlivnější osobou na světě po Baraku Obamovi. Její nejdůležitější charakteristikou je to, že je to žena. Ugandská vláda, stejně jako spousta neziskových organizací zde působících, se vydala vstříc naplnění třetího cíle tisíciletí: rovnost pohlaví a posílení postavení žen ve společnosti. Skrz zaměstnání žen mimo zemědělský sektor, garantovaná poslanecká křesla ve sněmovně také pro ženy a posílení školní docházky. S tím jde ruku v ruce druhý cíl tisíciletí: univerzální základní vzdělání pro všechny. Do roku 2015 by všechny děti školního věku, jak chlapci, tak dívky, měli nejenže nastoupit do základní školy, ale také ji dokončit. S Ericem se potkávám na talent show „Vzdělej dívku, vybuduj národ“. Pořádá ji nezisková organizace Somero Uganda prezentující se logem ´vzdělání pro slumové dívky v Ugandě´.

Soutěže, kterou hostí Bwaise Parents High School, se účastní dohromady čtyři střední školy. Všechny pocházejí z kampalské čtvrti Kawempe, oblasti s největší koncentrací slumů v celé Ugandě. Soutěží mezi sebou navzájem v pěti disciplinách: divadelní hře, básni, proslovu, módní přehlídce a aktivitě, které se říká mime. Spočívá v interpretaci písně v lugandštině, která hraje z reproduktorů, zatímco účinkující pohybují rty a rukama a výrazem ve tváři vyjadřují emoce. Podmínkou je, aby vše bylo zaměřeno na postavení žen ve společnosti. Poměrně překvapením je pro mě módní přehlídka na téma ´jak se decentně oblékat´. Někomu by to mohlo připadat směšné, ale v Ugandě na tom záleží. Například součástí školní uniformy, v Ugandě povinné, jsou u dívek krátké vlasy, sestříhané skoro dohola. Prý proto, aby zbytečně nepřitahovaly spolužáky a další muže. Trochu se mi to bije s rovnoprávností. Proč by dívky měly nosit krátké vlasy, zatímco kluci si můžou na hlavě vymyslet téměř cokoli? Možná by stálo za zvážení, vysvětlit opačnému pohlaví, že není nutné dovolovat si na ženy jen proto, že vypadají atraktivně. V tomto směru je země stále v prvopočátcích a má ještě hodně na čem pracovat.

Vývoj vzdělání v Ugandě

Uganda, po získání nezávislosti v roce 1962, prožila snad ještě bouřlivější vývoj než za doby koloniální éry. Věčné konflikty měly bezpochyby velmi negativní vliv na vzdělávací systém. Snad největší zkázu země zaznamenala po vojenském převratu roku 1971, kdy zemi po následujících osm let vládl Idi Amin, širší veřejnosti známý z filmu Poslední skotský král. Idi Amin byl nevzdělaný voják, vládnoucí více silou než mozkem. Bohatství, které převzal po násilném převzetí vlády, neskutečně rychle rozházel téměř do ztracena. Vyexpedoval ze země vzdělané Indy a do jejich obchodů povolal své podobně negramotné lidi. Ti v prvních měsících zaměnili cenovky zboží za velikosti oblečení a během chvíle rozprodali vše naprosto pod cenou. Další příklady by mohly následovat. Idi Amin nesnášel vzdělané lidi, kterých se snad obával, a tak dal raději většinu pozabíjet. Spolu s nevinnými lidmi, kteří šli ke dnu hozeni do Viktoriina jezera, šlo ke dnu i vzdělání, stejně jako samotná Uganda.

První zásadní obrat k lepšímu, týkající se vzdělání, přichází až roku 1997, kdy se prezident Yoweri Museveni, vládnoucí jednostranické zemi od roku 1986, chystá roku 1996 na první prezidentské volby otevřené pro více kandidátů. Jedním ze strategických bodů jeho prezidentské kampaně je univerzální vzdělání pro všechny bez rozdílu pohlaví. Svého rivala poráží s přehledem ziskem 74 % hlasů, a jak slíbil, roku 1997 opravdu uvádí v platnost zákon o univerzálním základním vzdělání. Ten zajišťuje povinnou a bezplatnou školní docházku pro všechny děti ve školním věku. Rodiče mají za úkol hradit stravu ve škole, školní uniformu a školní pomůcky. Už tady zákon naráží na problém, kdy ne všichni rodiče si tyto výdaje mohou dovolit. Navíc v zemi s vysokým výskytem HIV pozitivních lidí (7,2 %[1]), běžně umírají dříve, než jejich děti stihnou dostudovat. Ty jsou tak často odkázány na nevlastní matky, tety a jiné rodinné příslušníky, které jejich budoucnost až tolik nezajímá. Raději než poslat do školy nevlastní děti, postarají se o vlastní a ty druhé nechají doma, pečovat o domácnost, na venkově také pracovat na poli. Ani po zavedení povinné školní docházky pro všechny to není velkým oříškem, protože nechat dítě doma bez poskytnutí vzdělání, stále není v zemi ilegální.

Tradiční postavení ženy v ugandské společnosti

Uganda tradičně byla země, kde ženy sloužily převážně jako mašiny k produkci dětí, péči o domácnost a uspokojování jak manžela, tak jeho druhů. Bylo naprosto přirozeným zvykem, že navštívil-li rodinu, čítající běžně jednoho muže a více manželek, rodinný příslušník mužského pohlaví, měl nárok ukázat na dům ženy, se kterou chtěl strávit noc. Tak štědré bylo bratrské dělení. Zájmy či přání ženy šly stranou. Toto se změnilo ve 20. století s příchodem křesťanské víry, která vštěpila lidem, že mnohoženství je špatná věc a muž se ženou by si po vstupu do svazku manželského měli být věrni a nemít jiné sexuální partnery. Na obranu mužů je nutné napsat, že v některých částech Ugandy to byli nastávající muži, kteří museli strávit noc s tetou své vyvolené. Tety pak posoudily, zda jsou nápadníci pro dívku dostatečně dobří. Sloučením tradiční víry s křesťanstvím vzniklo jakoby nové náboženství, které si nastavilo svá vlastní pravidla. Znevýhodňující více ženy. Bylo například nemístné, aby ženy měly předmanželský pohlavní styk, zatímco muži k tomu byli skoro vybízeni, aby trénovali a mohli ženu první svatební noc okouzlit svými zkušenostmi. Jako třešničku na dortu, v horším případě, také nakazit nějakou pohlavně přenosnou infekcí.

Uganda je podle sčítání obyvatel z roku 2011^[2] nejmladším národem na světě s průměrným věkem 15 let. Pro srovnání, průměrný věk obyvatel České republiky je 41 let. Padesát šest procent obyvatel má pod osmnáct let, zatímco třicet čtyři procent je ve věkovém rozmezí 10-24 let. Přitom právě tato věková skupina je nejvíce náchylná k  sexuálně přenosným nemocem. Děvčata navíc riskují předčasné otěhotnění, které často není zcela chtěné. V zemi se silně zakořeněným společensko-kulturním postavením žen, si někdy nemůžou úplně vybrat. K nucenému sexu dochází na denním pořádku a jakákoli antikoncepce je odsuzována jako něco proti vůli boží. Dívky také stále podstupují bolestivé rituály, kdy jsou jejich vnitřní stydké pysky „speciálně upraveny“ pro větší uspokojení muže. Návštěva doktora specialisty je především na venkově stále dost tabu. Období dospívání, zdá se být v Ugandě zejména pro dívky, něčím jiným než radostným puberťáckým dováděním a děláním si legrace ze všeho a ze všech. Podle statistik 60 procent mladých dívek zakusilo fyzické násilí, 49 procent pohlavně vyspělých žákyň základní školy bylo donuceno k pohlavnímu styku a 70 procent mladých lidí ve věku 15-19 let je toho názoru, že je v pořádku, aby muž bil svou ženu.^[3]

Jak vyplývá z těchto čísel, dětství v Ugandě je pro spoustu dětí o dost kratší, než v ostatních zemích. Toto se týká jak dívek, tak chlapců. Až 36 procent dětí je zapojeno do dětské práce. Chlapci pracují často v kamenných lomech. Za mizerný plat bez jakýchkoli bezpečnostních opatření. Dívky jsou zaměstnávány jako hospodyně v cizích domácnostech, kde běžně zakoušejí jak psychické, tak fyzické násilí. Od bití až po akt znásilnění. Ač konflikt v severní Ugandě vedený Josephem Konym a jeho Armádou božího odporu přes dvacet let v roce 2005 skončil, únos dětí do armádních služeb pokračuje. Obzvláště na západě země rodiče prodávají své děti překupníkům, kteří slibují pro děti lepší budoucnost a vzdělání ve větším městě. Takto získané děti někdy putují přes hranice do DR Kongo, kde se z nich stávají dětští vojáci, z dívek sexuální otrokyně vysoce postavených armádních činitelů.

Univerzální základní vzdělání

Jak již bylo řečeno, roku 1997 dochází k zavedení zákona o univerzálním základním vzdělání. Tento zákon se týká všech dětí ve školním věku bez rozdílu pohlaví. Školní docházka má být povinná a bezplatná. V ideálním případě ovšem. Stále visí ve vzduchu otázka, zda si všechny rodiny budou moci dovolit koupit svým ratolestem sešity, do kterých budou zapisovat látku, potřebné učebnice, povinné školní uniformy a hlavně jídlo, aby nestudovali s prázdným žaludkem. Hladové tělo se soustředí o dost hůře, navíc je náchylnější k nemocem, kvůli kterým pak dochází k absenci ve škole. Odpověď je jednoznačné ne. Vychází opět ze společnosti, kdy spousta mužů v Ugandě, nejen muslimů, kterým víra dovoluje až čtyři manželky, má manželek i více než čtyři a dětí klidně dvacet a více. Spousta ugandských žen tak zůstává na výchovu dětí sama, když muži odejdou za novou ženou. Poslat šest dětí do školy z jednoho příjmu, který je zvláště u žen mizerný, je dost oříšek. Podpora od muže přichází zřídka. Na něco jako alimenty se tady nehraje. Když už, tak otec raději podpoří syna, než dceru, která stejně v domácnosti zůstane jen do té doby, dokud za ni někdo nezaplatí věno a neodvede ji. Navíc, proč by potřebovala vzdělání, když manželka ho taky nemá a počíná si se svými povinnostmi ženy i přesto obstojně?

Překážek ve vzdělání je však v Ugandě více. Ne za všechny lze vinit otce s nezájmem o své potomky. Zpráva ze zasedání národního shromáždění týkajícího se vývoje ve vzdělání z roku 2011 odhaluje dost nepříznivá čísla. Gramotnost v počtech vzrostla v posledním ročníku základní školy (Primary 7; základní škola trvá sedm let od Primary 1 do Primary 7) z 41 % v roce 2007 na 55 % v roce 2010. Roku 2011 však klesla na 45 %. Gramotnost ve čtení si pohoršila ještě více. Ze 49 % v roce 2007 vzrostla na 50 % v roce 2010 a roku 2011 rapidně klesla na 41%. Kde se stala chyba? Podle manželů Ritchiových, kteří v Ugandě pracovali přes dva roky na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy v sekci inspektorátu dodržování školních standardů a navštívili nesčetné množství škol po celé zemi, jsou možnými důvody následující: absence učitelů a ředitelů; tělesné tresty (podle nedávného výzkumu jej zakusilo 90 % žáků třetí třídy – Primary 3); vyučovaná fakta smíchaná dohromady s esoterikou; učení se všeho nazpaměť bez důrazu na kritické myšlení.

Na obhajobu učitelů je nutné zmínit jejich mizerný plat, který není velkou motivací k práci. Spíše by se dalo říct, že být učitelem v Ugandě je skoro jako stát se sluhou božím, spokojit se se skromným životem v ústraní a vzdát se pozemských radostí.  Učitel základní školy v Ugandě si měsíčně přijde na UShs 300.000 (Ushs – ugandský šilink; UShs 100.000 ≈ 800Kč) , učitel střední školy si vydělá UShs 500.000. Jenom nájem velmi prostého domu o dvou místnostech vyjde na UShs 100.000-200.000. Bydlení v bytě ve městě se pohybuje v rozmezí UShs 300.000-500.000. Do vzdělání jde jen patnáct procent z národního rozpočtu (do zdravotnictví pouze děsivá dvě procenta), zatímco dvacet šest procent odchází na obranu této silně militarizované země. Nedávno byla v časopisu Respekt zveřejněna zpráva o obchodu mezi Ugandou a Izraelem, kdy Uganda přijme nějaké z afrických uprchlíků, kteří jsou v Izraeli nežádoucí, výměnou za finanční obnos a zbraně. Uganda sama tuto zprávu popírá. Pro srovnání, sousední Keňa investuje do vzdělání dvacet šest procent z národního rozpočtu a na obranu vydá čtyřikrát méně než Uganda. Ve všech možných průzkumech Keňa vychází při porovnávání výsledků gramotnosti mládeže výrazně lépe než Uganda. Je tedy viditelné, že peníze investované do vzdělání se vrací zpět do země skrz vzdělané lidi, kteří představují slibný potenciál pro její vývoj.

Univerzální sekundární vzdělání

Pokud studenti úspěšně dokončí základní školu, což se podaří jen třiceti dvěma procentům z devadesáti šesti procent zapsaných, následuje možnost pokračovat ve vzdělání středoškolském. To v Ugandě trvá šest let. První čtyři roky, Secondary 1 – Secondary 4 (S1-S4), jsou zakončeny zkouškou zvanou O´levels. Poslední dva roky, S5-S6, zkouškou A´levels. Výsledky pak hrají roli při snaze získat místo na univerzitě. Stejně tak při žádosti o finanční stipendium na vysokoškolské studium.

Období střední školy je pro dívky ještě kritičtější než základní školní docházka. S příchodem puberty a pohlavním dospěním nastává rizikové období předčasného otěhotnění. Třicet pět procent ugandských dívek rodí dříve, než dosáhnou plnoletosti. Jakmile dívka otěhotní, musí odejít ze školy. Ne kvůli zdravotním důvodům, ale protože těhotná dívka nebo mladá matka ve škole prostě nemá co dělat. Prý by byla špatným příkladem pro ostatní. Zatímco mladí otcové vesele pokračují ve vzdělání. A „trénují“ na první svatební noc. Z průzkumu vedeného Ministerstvem genderu, práce a rozvoje společnosti (Ministry of Gender, Labour, and Social Development) vyplývá následující. Zatímco pouze jedna třetina dívek zapsaných na základní školu, je ve škole stále ve věku osmnácti let, chlapců zůstane jedna polovina. Zpráva z roku 2012 uveřejněná Iniciativou za vzdělání dívek pod OSN (United Nations Girls Education Initiative) navíc ukazuje, že se situace od roku 2000 zhoršila. Zatímco na přelomu tisíciletí školu dokončilo 55 % dívek, v roce 2009 klesl počet úspěšných absolventek na 48 %. Jako důvody jsou uváděné již několikrát zmíněná předčasná těhotenství, sňatky ve velmi mladém věku, sexuální obtěžování, ženská obřízka či jiné rituály týkající se ženských pohlavních orgánů, nedostatek sanitačních zařízení ve škole a dlouhé vzdálenosti mezi domovem a školou.

Proč vzdělávat chlapce i dívky

Již roku 1948 podepsaly tehdejší členské státy OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, ve které článek 26 hovoří o právu na vzdělání pro všechny. Tento akt byl dále podpořen dalšími dohodami. Roku 1960 UNESCO přišlo s  Úmluvou proti diskriminaci ve vzdělání (Convention against Discrimination in Education), roku 1966 následuje Dohoda o ekonomických, společenských a kulturních právech (Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) a roku 1981 je podepsána Úmluva na odstranění jakékoli formy diskriminace vůči ženám (Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women). A konečně roku 2000 se všech 189 států formujících OSN shoduje na osmi rozvojových cílech tisíciletí, kde o rovnosti pohlaví hovoří hned dva z nich.

O rozvojových cílech tisíciletí, jejich naplnění, zpoždění a Agendě po roce 2015, dokdy měly být cíle splněny, bylo napsáno již hodně. Důležité však je, jak se na vzdělání dívá samotná žena, v tomto případě ugandská žena. Sedím s dvaceti devítiletou Betty, se kterou se bavím nejen o vzdělání. Ač toto téma silně převažuje. Betty, zaměstnankyně neziskové organizace Somero Uganda, věří ve vzdělání stejně jako její kolegové. Vidí v něm budoucnost země, kde po desetiletích konečně utichly krvavé konflikty a je na zemi samotné a jejich lidech, kam budou směřovat.

Betty má se vzděláním a odepíráním základních práv vlastní zkušenost. Její otec měl s její matkou devět dětí, s nevlastní matkou dokonce jedenáct. Vzpomínky na otce jsou dost hořké. Co si Betty pamatuje, bydlel u své druhé ženy, nikdy proto nebyl doma k vidění, a když už se objevil, jediné, na co se ve své mužné síle zmohl, bylo zbití své první manželky. Betty je jediná z dvaceti dětí, které se podařilo díky píli, neustálému překračování všech překážek nastražených v cestě a také díky velké dávce štěstí, vystudovat. Dotáhla to až na bakalářský titul v oboru vzdělání. Všechny její ostatní sestry byly vyvdány dříve, než měly možnost složit první středoškolskou zkoušku O´levels. Jejich život se tak zacyklil v začarovaný kruh, kdy začaly rodit v mladém věku, snášejí mužovo násilí a jeho další ženy. Plus jsou vystaveny neustálému riziku pohlavně přenosných nemocí včetně smrtelného viru HIV.

Betty díky vzdělání ví, že v životě je i jiná cesta, než se sebou nechat zacházet jako s nepodstatnou věcí. Uvědomuje si svá práva, umí odůvodnit své argumenty a odlišit zvyky vycházející z tradice od těch, které existují převážně kvůli neinformovanosti a nevědomosti. Shoduje se s názorem, že udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby může být dosaženo pouze kvalitním vzděláním pro všechny. Chlapce a dívky. Jedině společnost, která si je rovná a jedna část populace netrpí jen kvůli tomu, že se narodila jako žena, může jít kupředu. O tom hovoří také Eric ve svém proslovu na téma ´Vzdělej dívku, vybuduj národ´. Za jeho názor jsem snad ještě vděčnější než za názory všech žen. Je nesmírně důležité, aby si důležitost vzdělání pro všechny uvědomila obě pohlaví. Aby Uganda obhájila své přízvisko perly Afriky, kterým ji charakterizoval na počátku dvacátého století Winston Churchill, potřebuje více rovnoprávnosti. Více vzdělaných lidí. Více žen jako je Betty, která jde příkladem ostatním a více charismatických mladých mužů jako je Eric, se kterým jsem měla tu čest se setkat a po jeho vítězném proslovu jej srdečně obejmout.

************************************************************

Zdroje:

Karooro Okurut M. (2006). The Invisible Weevil. FEMRITE Publications Limited. Second Reprint. Kampala, Uganda. ISBN 9970-9010-2-8

Kasirye R. (2012). Children and Vulnerability in Uganda – Policy and Practice. Uganda Youth Development Link. Kampala, Uganda.

Population Secretariat (POPSEC) (2011). The State of Uganda Population Report.

UNAIDS (2012) ‚Global Report 2012: AIDSinfo‚

Gender and Education for All: THE LEAP TO EQUALITY (2003). EFA Global Monitoring Report. UNESCO. United Nations Educational. Paris, France. ISBN 92-3-103914-8

Chung F. (2007). Making UNGEI work: Lessons from four African countries. UNICEF Eastern and Southern Africa Regional Office. Nairobi, Kenya. ISBN 9966-7187-0-2

Levine R., Lloyd C., Greene M., Grown C. (2008). Girls Count. Center for Global Development. Washington D.C., USA. ISBN 978-1-933286-25-9

The Ritchies in Uganda, http://ritchiesinuganda.blogspot.com (navštíveno v průběhu měsíců srpna a září 2013)

Forbes, http://www.forbes.com/profile/angela-merkel/ (navštíveno v srpnu 2013)

CapitalFM, http://www.capitalfm.co.ke/news/2013/08/uganda-denies-israeli-african-refugees-deal/ (navštíveno v září 2013)

The World Fact Book – CIA, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/ (navštíveno v září 2013)

Týdeník Respekt, č. 36, rubrika 10 světových zpráv

Osobní rozhovory s ugandskými dívkami a ženami

Rozhovor s Ericem Bulegou