Uganda: léto ve znamení ananasu
Namísto budíku mě budí komár, který vytrvale bzučí na druhé straně moskytiéry. Nechápu, jak to dělá, ale každé ráno se trefí do stejného času v pět padesát. Přesně deset minut předtím, než mi zvoní budík a já vylézám zpod moskytiéry vstříc komářímu štípnutí. Už jich mám na těle aspoň stovku. Nejvíce na zádech, zadku a stehnech. Protože štípance netrpělivě stále škrábu, jsou poměrně velké a napuchlé a vzdáleně připomínají neštovice. Ty jsem nikdy neměla, ač se o to mamka úpěnlivě snažila a navštívila jsem s ní snad každou školku, o které se dozvěděla, že v ní propukly neštovice. Můj organismus je prozatím naštěstí pasivní také vůči malárii. Aniž bych brala nějaká antimalarika. Doteď nemám úplně jasno v tom, kde jsou hranice mezi účinnou pomocí a prachsprostým byznysem farmaceutických firem. Tak radši nejím nic.
Sice jsem ležela posledních šest hodin, ale ulehám ještě na zem a dávám si ranní jógové protažení. Pak vycházím na naši ulici nakrmit alespoň suchým chlebem moji oblíbenou fenku, na které by člověk mohl studovat biologii psa, jak jí jsou na pohublém těle vidět kosti. Naštěstí už spolupracuju s kampalským útulkem, jediným v celé Ugandě, na její záchraně. Lidi na ulici se vždycky náramně baví a popadají smíchy za břicho, když mě vidí. Zřejmě mě mají za bláznivou bílou ženu, které kromě dětí na ulici nejsou lhostejná ani zvířata. Není se čemu divit v zemi, kde stále zcela nefungují práva lidská, natož pak zvířecí.
Vracím se domů, dávám si sprchu s výhledem na strom obsypaný papájou a v půl osmé se potkávám s Dennisem, mým tandem partnerem na snídani. Zatímco Dennis snídá jeho oblíbený chleba, já jsem se adaptovala na místní kukuřičnou kaši, kterou vylepšuju domácí ananasovou marmeládou. Do její výroby jsem se pustila proto, abych ukojila svou marmeládovou vášeň. Protože však nejsem doma, toto léto výjimečně není ve znamení třešňové marmelády s čokoládou a levandulí, ale vévodí mu šťavnatý tropický ananas.
Po snídani vyrážíme do práce. Slum, ve kterém pracujeme, není daleko, ale cestu zdržuje zastavení se na několika místech, abychom pozdravili spoustu lidí, kteří, jak se zdá, o náš pozdrav stojí. V podstatě se jedná o naše kamarády, kteří se tady tvoří zázračně rychle. Naším oblíbencem je David, kterého jsme povýšili na patrona naší ulice. Jeho slovní zásoba v angličtině je omezena na „ahoj, jak se máš?“, „fajn“ a „díky“. I to však stačí na pětiminutový rozhovor, doprovázený potřásáním rukou a někdy dokonce objetím. Akorát včera večer jsem Davida potkala a chtěla si s ním plácnout na „high five“, když tu mě najednou objal. Zaskočení vystřídal usměv na tváři a potvrzení pro mě samou, o jak přátelský národ se jedná. Kromě Davida zdravíme prodavače stánků s ovocem a zeleninou, kde denně nakupujeme ingredience na večeři. Taky si plácneme se spoustou dětí, které se kolem nás shluknou a část cesty nás doprovází. V neposlední řadě pozdravíme spoustu řidičů boda-boda motorek, kteří trpělivě vyčkávají na své zákazníky na každém kroku a nehodlají si nechat ujít jakoukoli obchodní příležitost.
V Someru, komunitnímu centru pro slumová děvčata, pozdravy pokračují. Holky, které se kvůli Dennisovi, svému hrdinovi ze světa v jejích očích bohatých bělochů, začaly pilně učit základům němčiny, volají „Tschüss, wie geht‘s?“. Na mě si zase oblíbily dlouhé vlasy, rovné jako hřebíky. Zatímco já obdivuju jejich účesy a alespoň na den bych si jejich vlasy půjčila, ať s nimi pro jednou můžu něco vymyslet, ony by daly cokoli za mé vlasy, na kterých nedrží vůbec nic a vítr je neposedně cuchá kolem celé hlavy, zastírá jimi oči a krmí pusu. Taková je už asi lidská povaha, že vždy toužíme přesně po tom opačném, co nám bylo dáno do vínku.
Zapínám počítač a s napětím čekám, jestli dneska půjde internet, nebo si užiju den bez zpráv z okolního světa. Momentálně pracujeme na nových webových stránkách Somera, což je sem tam bez internetu poměrně prekérka. Respektive obsah jde tvořit offline, ale to je tak všechno. Nově jsem taky začala s holkami hodiny zeměpisu, kde doufám v prospěch pro obě strany. Nabytí nových znalostí pro zvídavé studentky, které jsou v učení velmi ambiciózní a uspokojení mé snahy povědět jim něco o uspořádání světa a jednotlivých zemích. Když se mě totiž jejich učitelka geografie zeptala, jestli v České republice mluvíme rusky, mírně jsem vypěnila. Bohužel z této otázky vyplývá jeden ze základních problémů ugandského školství, a sice ten, že pro nedostatek učitelů se najímá skoro každý, kdo je ochotný učit za mizerný plat, aniž by často disponoval kvalifikací pro daný předmět.
Cestou z práce si kupuju nezbytný ananas. Ovoce, které jsem v České republice za celý život měla možná pětkrát. Musím přiznat, že jsem nejedla ananas nejen kvůli obrovské ekologické stopě, kterou za sebou jeho transport zanechává, ale hlavně taky proto, že mi nikdy extra nechutnal. Tady bych se po něm utloukla. Alespoň jeden ananas denně se stal víceméně striktně dodržovaným pravidlem. Jeho sladká chuť se našincům jen těžko vysvětluje. Je to podobné, jako když se snažím někomu popsat, proč nejím v Česku banány poté, co jsem se vrátila z čtyřměsíčního pobytu na Kapverdách, kde banány tvořily základ mé stravy. Snad by se to dalo přirovnat k rozdílu rajčat vypěstovaných doma nebo koupených v supermarketu. Stejná zelenina, dvě naprosto odlišné chuti.
Večer v Ugandě, tropické zemi na rovníku, přichází brzy. Se setměním se také vystřídá nabídka jídla prodávaného na ulici. Zeleninové stánky nahradí místa, kde se na malé mřížce opéká kukuřice. Oloupané brambory, kterým se tady říká irské, aby se odlišily od sladkých batátů, se hodí do oleje, po jehož stáří pro jistotu nikdo nepátrá a za chvíli se promění v hranolky. Výborný je také smažený maniok, který vypadá jako o něco větší hranolky a obalený a usmažený chutná lépe než jen vařený. Ulicemi se line rybí vůně, která připomíná, že se nacházíme kousek od Viktoriina jezera. Co zůstává neměnné, je hudba. Africké rytmy znějí ze všech možných míst už od brzkého rána a neutichají ani o půlnoci, kdy se po celém dni chystám do světa snů. Ráno na mě kromě komára čekají další tóny africké, kterých už mám na jednu stranu tak akorát a na druhou stranu vím, že mi budou doma chybět a budu se těšit, až je zase znova uslyším.
*************************************************************
Fenka, kterou jsem pojmenovala Lily, už byla převezena do útulku, kde se jí daří skvěle. Volně pobíhá po dvorku a s vrtícím ocasem a „úsměvem“ na tváři vítá každého nově příchozího.