Atény k narozeninám

Milý synu, k narozeninám jsem ti dala teplo, slunce, spokojenou sebe a za rohem od domu Akropoli. Výjimečně ne tu žižkovskou. Snad mi jednou neomlátíš o hlavu, že jsi chtěl raději fotku s dortem.

Akropole

Atény, které jako město existují už tři a půl tisíce let zažily svou největší slávu bezpochyby v době antického Řecka. Jsou to právě památky z této doby, které sem ročně přivedou tisíce turistů. Sloupy dórské, ionské, korintské a další typické prvky antiky lze najít ve větší či menší míře všude po městě. Pod otevřeným nebem nebo v nespočtu muzeí. Máloco však člověka uchvátí tolik, jako na kopci se skvějící Akropole. Celý týden se před námi z určitého úhlu pohledu schovává a opět vynořuje. Kdykoli se objeví, byť je to několikrát denně, mám potřebu na ni upozornit. Slovně, povytáhnutím hlavy nebo pěkně okatě prstem, jako Denis ukazuje na holuby a další pro něj zajímavé dění na ulici.

Akropole začala vzrůstat v polovině pátého století před naším letopočtem za vlády Perikla. Měla reprezentovat politické a kulturní úspěchy Řecka. Ke třem chrámům (Parthenón, Chrám Atény Niké a Erechtheion) a majestátní vstupní bráně přibylo ve 4. st. př. n. l. na jižním svahu Dionýsovo divadlo a v 2. st. př. n. l. bylo vybudováno ještě působivější divadla Heroda Attica. Poslední zmíněné bylo roku 1955 zrekonstruováno (pojme až 5000 diváků) a dnes tak po staletích znova ožívá koncerty pod širým nebem.

Akropoli navštěvujeme za slunné neděle a s ohledem na to, že je půlka února, kdy v naší domovině mrzne, až praští, si o to více užíváme, že jsme jen v mikinách a Denis spokojeně sedí na skále před Parthenónem a paběrkuje kamínky.

* Možná dobré upozornění pro rodiče s malými dětmi – na Akropoli vás nepustí s kočárem. Ten musíte nechat v úschovně u vstupu. Proto je dobré mít s sebou ideálně i nosítko. Díky němu jsme strávili na Akropoli přes dvě hodiny. Denis si tady jak pohrál, tak se vyspal. Probudil se akorát u Dionýsova divadla. Možná se mu zdálo o původci jeho jména – bohu vína.

Centrum dění – Plaka, Syntagma, Monastiráki

Většina dění v Aténách se zdá odehrávat v historických čtvrtích Plaka, Monastiráki a kolem náměstí Syntagma. Monastiráki, které se stalo srdcem Atén za Osmanské nadvlády, si dodnes uchovalo svého ducha prostřednictvím proslulého bazaaru – blešáku – který probíhá jak na ulicích, tak v kamenných prodejnách. Naše oko turistovo nerozezná rozdíl mezi opravdu cennými antickými suvenýry a obyčejnými šmuky. Letmý pohled nám však říká, že tretky převažují. Rušné ulice v sobě kromě neustálého proudu pohybujících se lidí skrývají i klenoty jako mešitu Fenthiye nebo kostel Pantánassa, který byl kdysi součástí kláštera, jež dal čtvrti její jméno. Před kostelem je příjemné prostranství, kterého využíváme k tomu, aby si Denis polozil a neseděl pořád v kočáru. Vesele tady jen ve svetru prohání holuby, na což místní, zahalení v patnácti stupních do zimních bund a šál, nevěřícně koukají.

Plaka plná lidmi hodujících v místních tavernách volně navazuje na Monastiráki. Upřímně, čtvrti jsou tak podobné, že nejsme schopni určit, ve které z nich se právě nacházíme, pokud se o to s mapou v ruce aktivně nezajímáme. A to neděláme. Tak jako tak, Plaka je zajímavá tím, že je nejstarší soustavně obydlenou čtvrtí Atén. Stojí za to zvednout hlavu vzhůru a prohlédnou si domy pořádněji.

Syntagmě vévodí řecký parlament s hrobkou neznámého vojína, kterou nepřetržitě hlídá stráž s dost komickými pompony na špičatých botech. Nedaleko odsud se nachází proslulé Zonar´s Café, které v 60. letech s oblibou navštěvovali Leonard Cohen se svou skandinávskou múzou Marianne.

Únik do zeleně – National Gardens, Lykavittos Hill, hora Nymf

Pokud je něčeho v Aténách opravdu nadmíru, jsou to bohužel auta. Není snad ulice, kde by bez neproudilo jedno auto za druhým. Tomu, že jsou Atény nejsmogovějším městem v Evropě, lze lehce uvěřit. Rodiče, se kterými jsme se dali do řeči v jednom dětském koutku, nám říkali, že jejich syn má celou dovolenou obsah nosu zbarvený do černa. Jiná paní na dětském hřišti nám zase osvětlila, že ve snaze zmírnit počet aut ve městě, můžou auta se sudými čísly SPZ do města každý druhý den, ty s lichými ve dnech zbývajících. Mnozí Atéňané to však pojali po svém, a aby nebyli závislí na městské hromadné dopravě (která se s ekonomickou krizí omezila), pořídili si auta dvě – s lichou a sudou SPZkou. Únik do zeleně je tak v Aténách naprosto nezbytný. Zelených ploch tady není bůhví kolik, ale ty, co jsou, stojí rozhodně za prozkoumání.

Hned vedle již zmíněného rušného náměstí Syntagma se nacházejí poměrně rozsáhlé Národní zahrady. Do nebe se tady tyčí palmy a jiná vzrostlá subtropická zeleň, na stromech zrají pomeranče a mandarinky a ve větvích pokřikují pestrobarevní papoušci. Je tady taky minizoo s domácími zvířaty a naše městské dítě si tak užívá kozy a slepice i mimo obrázkové knížky.

Lykavittos Hill se svými 277 metry je nejvyšším kopcem ve městě. Na jeho vrcholku se rozprostírá restaurace, do níž je možné vyjet lanovkou, která je zároveň turistickou atrakcí. To bychom však nebyli Češi, abychom si kopec nevyšlápli pěkně po svých. Protože Denis spí, v restauraci se nakonec neobčerstvujeme a pokračujeme v procházce lesem, který pokrývá celou horu a nabízí konečně svěží vzduch. Pod kopcem pak využíváme dětské hřiště. Přece jen jsme tady na Denkovy narozeniny, tak je třeba střídat spravedlivě potřeby nás všech.

Příjemnou zelenou plochou je taky hora Nymf, která sousedí s kopcem, na kterém se skví Akropole. Velmi se nám osvědčilo vydat se tam v pozdní odpoledne a užít si tak pohled na Akropoli, osvícenou zapadajícím sluncem.

Atény pro lezce – Children´s Museum, Museum Acropolis, Olympijský stadion

Ne pro ty, kteří na sobě mají sedák, ale pro ty, kteří stále nosí plínu a mají tak sedmdesát až osmdesát čísel. Co by kamenem dohodil od stanice metra Evangelismós, stojí aténské muzeum pro děti. Úžasný to počin tohoto „kids-friendy“ národa. Ve velké budově se nachází veškeré zázemí pro rodiče s dětmi a kreativní dílničky, které jsou rozdělené buď tématicky, nebo podle věku dítěte. Jsem ohromena. To, co by se u nás nazývalo Montessori a s velkou pravděpodobností bylo zpoplatněno od počtu strávených hodin, je tady pouze za vstupné dobrovolné. V den, kdy prší, tady s povděkem trávíme půl dne.

Pro lezce je báječné taky muzeum vedle Akropole. V patře je vynikající kavárna s rozsáhlou terasou, kde Denis nadšeně lozí, zatímco my si úžíváme pohled na Parthenón a jíme lahodný řecký jogurt s tymiánovým medem.

Stadion Kallimármaro stojí přesně na ploše původního olympijského stadionu z roku 330-329 př. n. l. Při olympiádě v roce 2004 na něm finišoval maraton. Zbudován z mramoru s běžeckou dráhou a přilehlým muzeem her rozhodně stojí za návštěvu. Opravdu vytrvalé děti si tady můžou zalézt třeba svůj první kilometr. Nebo alespoň několik málo metrů.

Jak si ještě zpestřit návštěvu Atén a naše zkušenosti / tipy z cestování s dítětem

*Když už jsme po třech dnech měli aténského ruchu a smogu tak akorát, odskočili jsme si na den na ostrov Aegina. Z přístavu Pirea (kam se z Atén dostanete jednoduše metrem) tam pluje pouze hodinu a čtvrt vícekrát denně trajekt. Užili jsme si ostrovní promenýdy, dobrého jídla a pití a celkově místní pohody.

*Z každé cesty si Denis doveze domů nějakou knížku. V Aténách ukázal na Alenku v říši divů. Řecky mu ji samozřejmě nepřečteme. Ale jsme schopni odvykládat příběh pomocí obrázků. Knihy miluje a tak se mu nejen rozšíří knihovnička, ale postupně se seznamuje (nebo spíše bude seznamovat) s tím, že svět je rozmanitý se spoustou jazyků a třeba ho to časem přiměje k tomu, aby si nějaké osvojil.

*Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že v Česku lidi stále úplně nejsou zvyklí na to, že děti jsou plnohodnotnou součástí společnosti a jsou mírně nesví, když dítě radostně křičí, zoufale brečí a prostě se chová jako dítě. Matky jsou tak často uvrtané doma nebo chodí výhradně do dětských kaváren. Včetně mě, která už mám většiny herniček až po krk. (Existují výjimky. Na některá místa nedám dopustit.) Řekové děti milují. Mávají jim spontánně na ulici, ve všech podnicích jsou vítané a obecně jsou všude. Když jsme první den vešli do restaurace na oběd, Denka si po chvíli jen tak vzala jedna holka z personálu a krásně se mu věnovala. Náš mírně introvertní chlapec, který na takovou dávku kamarádství není zvyklý, začal po chvíli bulet. Nicméně rychle si zvykl, že je to standard. Po návratu z Atén najednou začal náhodně natahovat ruce na cizí maminky v dětských koutcích, což jsem u něj do té doby nezažila. Pravda, dva měsíce po návratu je zpět u svého mamánkovství a tatánkovství. Přesto věřím, že si v Řecku rozšířil své obzory. Jsem natěšena a zvědavá, co nám přinesou další cesty.