Německý roadtrip

Aneb třítýdenní cesta po Německu. Památník Walhalla všech německých velikánů, sněhulák na Zugspitze, muzeum vzducholodí ve Friedrichshafenu, pádlování na Boden See, Černý les a Porýní, setkání s kamarády a svatba mého nejlepšího přítele (jakkoli toto označení nemám ráda), Marburg bratří Grimmů, Goetheho Výmar a opětovné setkání s kamarády v Drážďanech.

Proč proboha Německo? Protože jsme se s ohledem na prohlubující se enviromentální žal rozhodli cestovat pokud možno co nejvíce po zemi. Protože nás kamarád z nejlepších pozval na svou svatbu konající se u Kolína nad Rýnem. Protože jsme měli chuť oprášit alespoň minimální znalosti jazyka utkvělé v hlavě po několika letech poslouchání němčiny v lavicích základních a středních škol.  Protože si Miloš jednou v životě chtěl nechat narůst knír a kde jinde než v Německu. Protože ta země je tak bohovsky veliká a nabízí tolik krás, že bylo třeba, začít je jednoho dne kousek po kousku objevovat.

Snad poprvé v mém životě jsem letos při cestování nepsala deník. Přesto mám potřebu, podělit se tady alespoň pomocí chabé mobilní fotodokumentace a krátkých popisků o to, co jsme cestou viděli a jak se nám na ní dařilo.

Walhalla

Kolosální památník všech možných německých velikánů. Walhalla byla postavena v první polovině 19. století ve velmi nápadném novoklasicistním stylu a člověk se tak myšlenkami snadno přenese na aténskou Akropoli. Vytrhne ho z nich až pohled na louku s ovcemi a poklidný Dunaj pod kopcem, který je pro oko možná o něco příjemnější než dopravou věčně zacpané a domy hustě zastavěné Atény (ač bych jím tímto popiskem nerada upřela jejich kouzlo).

Mnichovský olympijský park a zoo

V Mnichově jsme měli jen jeden podvečer a následující dopoledne. Podvečer jsme se rozhodli strávit v Olympijském parku, který vřele doporučuji. Je to parádně zelená plocha (ostatně celý Mnichov se jeví být příjemně zeleným městem) vhodná k procházce, proběhnutí, posezení, výstupu na uměle postavený kopec, ze kterého jde za jasného dne dohlédnout až do Alp a turistického vláčku, kterým jsme se na Denisovo přání svezli.

Na doporučení kamaráda (díky, Libore!) jsme další den strávili v mnichovské zoo. I s mým někdy kritickým pohledem na zoologické zahrady musím uznat, že mnichovská zoo je prostě fantastická. Zvířata, která se navzájem nepožerou a ve volné přírodě se přirozeně pohybují na stejném území, jsou ve výbězích spolu. Naprostá většina výběhů je od lidí oddělena pouze hlubokým vodním příkopem. Působilo to na mě o dost sympatičtěji než vysoké železné ploty. Navíc mi přišlo, že výběhy zvířat byly v rámci možností areálu dostatečně veliké. Prostě pět hvězdiček z pěti.

Garmisch Partenkirchen a Zugspitze

Na svatbu ke Kolínu jsme jeli jihem Německa. Zastávka v Bavorských Alpách tak byla naprosto nezbytná. Já sama bych se zřejmě spokojila s házením kamínků do křišťálově čisté alpské řeky a nějakou túrou v údolí. Miloš měl velkou potřebu vyvést celou rodinu zubačkou a lanovkou na Zugspitze. V mezistanici v dva tisíce šest seti metrech jsme se rozhodli postavit sněhuláka. Strhli jsme tak obrovskou senzaci, kdy se u našeho asi půl metru vysokého nebo spíše nízkého sněhuláka vyfotilo hned několik rodin s dětmi.

Tady ještě fotka z naprosto parádního parku v Garmishi, kde jsme se zabavili na velkou část odpoledne. Mají tam potok s ledovou vodou, mlýnské kolo, přírodní bludiště, barefoot stezku a další prima přírodní atrakce.

Výhled z našeho kempu na alpské velikány a oblíbené házení kamínku hned vedle kempu.

Neuschwanstein

Naším hlavním a vlastně jediným průvodcem, vyjma doporučení od Milošova kamaráda, byly dětské Mapy. Chtěli jsme Denisovi ukázat v reálu to, na co rád kouká na obrázcích v atlase. Museli jsme proto navštívit i profláknutý Neuschwanstein. Zámek, který se objevil na tisících skládanek, kalendářích, plakátech, deštnících,… Jako malá jsem měla sen, se tam jednoho dne podívat. Když mi bylo deset, rodiče mi ho na cestě domů z Rakouska splnili. V těch deseti to pro mě byl dream come true a připadala jsem si opravdu jako ve snu. Alespoň v paměti mi to uvízlo jako snový, pohádkový zámek. Mamka mi po mém dospěláckém zážitku potvrdila, že i její dospělácký zážitek byl tehdy poněkud jiný. Představte si Karlštejn v hlavní turistické sezóně s asi dvacetinásobným množstvím turistů. Tak nějak to vypadá na Neuschwansteinu. Parkoviště pod zámkem praskají ve švech, do kopce k němu se hrnou davy lidí vyhýbající se koňským spřežením s turisty a koňskému trusu. Vnitřní prohlídka zámku začíná každých pět minut. Ano, každých pět minut! Dovnitř jsme nešli, protože jsem si fakt nedokázala a ani nechtěla dokázat představit, jak toto organizačně probíhá. Zástupy lidí neodradil ani liják jako z konve, ve kterém jsme k Neuschwansteinu dorazili i my. Dolů od zámku jsem odmítla jít v davu a střihli jsme to liduprázdnou lesní stezkou. Po cestě jsme potkali žábu, u které se Denis na dobrých dvacet minut zasekl s otázkou: „Skočí nebo neskočí?“. Částečně promoklý a mírně zpruzelý Miloš čekal opodál pod stromem a já, taky částečně promoklá, jsem se snažila užívat si s Denisem „tady a teď“, koukat na svět jeho báječnýma dětskýma očima a balancovat atmosféru mezi všemi zúčastněnými. Jsem zvědavá, jestli Denisovi z Neuschwansteinu utkví zámek, žába nebo s ohledem na jeho věk vůbec nic.

Bodamské jezero

Vodní plocha rozlévající se hned mezi tři německy mluvící země, do kterých se dá dostat buď po souši, nebo některým z mnohých trajektů křižujících jezero z místa A do místa B. Na německé straně jsme navštívili poloostrov Lindau a městečko Friedrichshafen, které je známé svým muzeem vzducholodí. Do Rakouska jsme si odskočili, abychom navštívili vysokohorskou mini zoo s alpskou zvěří a do Švýcarska jsme se převezli trajektem. Tam jsme měli chuť spatřit masu vody, která se valí Rýnskými vodopády, což je taková evropská Niagára. Bohužel včetně toho, že stejně jako Niagáru hyzdí okolní hotely, nad Rýnskými vodopády se taky tyčí paneláky a hotely, namísto za mě jinak vkusné švýcarské architektury. Jo a v kempu u Kostnice jsme si půjčili kajak a užili trochu pádlování. První den vypluli jen Miloš s Denisem zatímco já jsem vyspávala ve stanu dost nepříjemné nachlazení. Další dopoledne jsem neodolala a přidala se ke klukům. Kraj kolem Boden See je úžasně úrodný a tak jsme si po celou dobu pobytu užívali hojnost v podobě jablek, broskví, jahod, rybízu a dalších.

Černý les

S ohledem na to, že se nezadržitelně blížil termín svatby, jsme Schwarzwald spíše projeli, než abychom tady strávili kvalitní dva týdny, užili si pořádné túry v krásných lesích a osvěžili se v jezerech s blankytně modrou vodou. Udělali jsme si tak jen mini túru ke kaskádovitě stékajícím Tribergským vodopádům, navštívili muzeum vláčků a pokochali se lázeňským městečkem Baden-Baden, z jehož názvu měl legraci i Denis, který se teprve rozhoduje, jaký typ humoru jednou povede.

Baden-Baden

Porýní

Pamatuju si, že když jsem byla malá, chtěla jsem cestovat Francií a vidět zámky na Loiře. A protože sny se mají plnit, ale hezky postupně, dávám si jako předstupeň hrady a zámky na Rýnu. Naše putování jsme začali spíše náhodně v městečku Bingen am Rhein, o kterém jsme brzo zjistili, že je báječným výchozím bodem. Krom toho, že tady mají výbornou kavárnu s pražírnou (takové podniky na naší cestě nejsou každodenní kratochvílí), je tady hrad na kopci, zřícenina na protějším břehu, luxusní náplavka a vedle našeho kempu jako bonus spousta ostružiní obsypaných zralými plody, kterými se cpeme večer rovnou do pusy a ráno je přidáváme do kaše. Druhý den pak jedeme podél Rýna a kocháme se hrady a zámky v kopcích. Na druhou stranu řeky se přeplavujeme přívozem, které jsou tady hojně využívány namísto mostů. Vydáváme se taky na procházku k soše slavné Loreley a stoupáme na vyhlídku nad ní.

Já a naše dvě děti. Druhé prozatím schované v pupku.

Bonn a okolí

Přátelství, které začalo díky GLENu v roce 2013 v Německu, doputovalo přes Česko až do Ugandy a zpět do Evropy, se stalo natolik pevné, že se nás všech kamarádů drží dodnes a dbáme na to, abychom se alespoň jednou ročně všichni sešli. Letos se tak sjíždíme z dalších německých měst, lotyšské Rigy a Prahy v Bornhaimu, kde si Dennis bere Lauru. Anna, Maria, Silvija, já a malý Denis jim zpestřujeme svatební veselí vystoupením s písničkou Laura, Dennis and the Community a navazujeme tak na původně Dennisovu skladbu Orphans, Widows and the Community. Fotky z Dennisovy parádní svatby nezveřejňuji, čímž respektuju jeho přání a soukromí.

Druhý den po svatbě jsme se vydali do blízkého Bruhlu, kde se krom Dennise narodil známý surrealistický malíř Max Ernst. Dominantou Bruhlu je krásný zámek s rozlehlou zámeckou zahradou a ještě větším lesoparkem, kde se touláme na Denisovo spaní a užíváme si blízkosti kamarádů. Ještě v Bruhlu se loučíme s Annou a spolu s Marií a Silvijí se přesouváme do Bonnu, rodiště Beethowena. Mám skoro pocit, že kterékoli německé město navštívíme, narazíme na sochu celosvětově známého velikána.

Zámek v Bruhlu

Bonn

Marburg

Náš cíl cesty po Dennisově svatbě byl dost jednoduchý. Dostat se za týden přes střední Německo zpátky do Prahy a ideálně vidět ještě nějaká pěkná místa. Prvním náhodným zastavením po cestě byl Marburg, který nás naprosto nadchnul. Malé univerzitní městečko s poklidnou botanickou zahradou v údolí a historickým centrem plným hrázděné architektury v kopci. Útulnosti Marburgu dodává to, že skoro každým druhým obchodem je knihkupectví. Nepodařilo se nám zjistit, jestli je to tím, že odtud pocházejí bratři Grimmové, nebo jestli je tady láska k psané literatuře čistě náhodná.

Výmar

Město, kde se narodil Goethe. A kde mají příjemný park s protékajícím potůčkem a řekou, dobré pekařství a zelené ulice. Navíc kousek od Výmaru objevujeme kemp, který vyhodnocujeme jako nejlepší zakončení našeho stanovacího roadtripu. Kemp je malinký, je tady jen několik málo stanů a karavanů a brzo se tak se všemi zdravíme a příjemně sousedíme. V podstatě se jedná o rozlehlou zahradu plnou stromů a domem, ve kterém bydlí majitelé. Ti mají kromě dvou skotských teriérů devět koček a Denis a já jsme tak v sedmém nebi. Po třech týdnech, co jsme nehladili kočku, máme o zábavu postaráno. Když zrovna máme Denise z dohledu, můžeme si být téměř jisti, že bude někde mazlit kočku. Náš kemp sousedí s rozlezlým zámeckým parkem a my se rozhodujeme vzdát poměrně dlouhou cestu do muzea Bauhausu (kterou jsme původně zamýšleli), namísto jedné noci tady strávíme noci dvě a užijeme si procházky a piknikování v parku.

Drážďany

Drážďany jsou třešničkou na dortu na závěr naší cesty po Německu. Bydlí tady naše blízká kamarádka Marie, se kterou jsme se viděli před týdnem na Dennisově svatbě. U Marie jsem byla vícekrát, její útulný byt naprosto miluju a tak se moc těším na domáckou atmosféru. Vítá nás spolu se svým partnerem Martinem. Spolubydlící, kteří mají tříletého syna, nejsou doma a Denis tak fasuje sám pro sebe jeho pokojíček. Náš syn, který tři týdny spal skoro každou noc v jiném kempu, příležitostně v penzionu, namísto dětských hřišť si hrál v městských fontánách a namísto hraček mu sloužily klacíky a kamínky se najednou ocitá v pokojíčku, jehož většinu plochy zabírají koleje a vlaky. Jedním slovem ráj! Stejně jako samotné Drážďany, kde jsem pokaždé byla v zimě a v ulicích mi drkotaly zuby. Teď si je užíváme celá rodina spolu s Marií a Martinem a krom klasických památek procházíme více místní čtvrti a jsme nadšeni pohodovostí, která na nás z Drážďan sálá. Když se po dvou dnech loučíme, věříme, že to není nadlouho a brzo se zase uvidíme. Ať už v Drážďanech, Praze nebo jakékoli jiné destinaci. Přátelé a pěkná místa, to jde ruku v ruce.

Po návratu do Prahy jsem prohlížela fotky v mobilu a zjistila, že poslední fotka, kterou jsem na naší třítýdenní cestě vyfotila, je tato.