Ústecký kraj s obytňákem

Dovolená s obytňákem. Sen téměř každé české rodiny. Pro naši rodinu v létě 2020, prvním covidovém létě, taky jediná dovolená. Kdyby to byl sen, často by ho rušily noční můry. Rádi říkáme, že všechno zlé je pro něco dobré. S více než ročním ohlédnutím tomu již věřím. Ale trvalo to, to mi věřte zase vy.

Úvod na vysvětlenou

V únoru 2020 se narodil Emil. První čtyři měsíce plakal a plakal a plakal. Teda upřímně řečeno, řval. Nebudu tady psát, co všechno jsme zkusili, aby jeho volání o pomoc bylo vyslyšeno, ale zkusili jsme mnohé. Po čtyřech měsících, kdy jsem ze stravy vyjma zelené zeleniny a bezlepkových (pseudo)obilovin vyřadila vše, řvát přestal. Začal se na nás smát a stalo se z něj úžasně veselé, chvílemi k nevydržení urputné dítě. S neutuchajícím zápalem do života a energií probíjet se životem stůj co stůj. Teda zatím nestál. Ale už ve čtyřech měsících se posouval po místnosti a v pěti a půl měsících začal velmi kvalitně lézt. Den předtím, než jsme ve spěchu naházeli věci do obytňáku a vyrazili na sever od Prahy.

Po tom čtyřměsíčním martyriu, kdy jsem byla zoufalá z neschopnosti pomoct našemu čerstvému miminku a propadala se do depresí, kde jsem udělala chybu; po celé té době, kdy jsem se snažila, aby náš prvorozený Denis nešel stranou (takže jsem nevědomě dělala blbě snad úplně vše); po nocích, kdy jsem mezi kojením v půlnoci a ve tři ráno dopisovala závěrečnou práci do školy a opravovala práce studentů z online výuky; po hodinách skákání na míči s Emilem v šátku, aby aspoň trochu spal a já si přečetla vše dostupné o potravinových alergiích; a hlavně asi po tom, kdy jsem se snažila celou dobu tvářit, že je vše v pohodě a zvládám, jsem v pohodě fakt nebyla. Byla jsem totálně vyčerpaná. A jak už to tak bývá, jediné, na co jsem si našla energii, byl nesmyslný křik a kopání kolem sebe. V ten den jsme odjeli na vysněnou dovolenou.

Nebudu to protahovat. Denis byl z obytňáku nadšen. Dodnes si na něj velmi často hraje při svých imaginárních hrách. Kdyby bylo na něm, zřejmě by se do něj nastěhoval na tři sta šedesát dní v roce. Emil by byl náramně šťastný snad kdekoli jinde než připoutaný v autosedačce. Poslední, co ty dny chtěl, bylo, aby ho někdo někam poutal, když konečně uměl lézt a chtěl volně a na vlastní pěst prozkoumávat svět. A Miloš a já? Kdybychom na sebe neustále nekřičeli (tady přiznávám, že na nenásilnou komunikaci jsem neměla sílu a původcem většiny nesmyslných hádek jsem byla já), určitě bychom si tu dovolenou užili více. A našim dětem dali do života lepší vzor. Ale to je kdyby. Nestalo se a my jen můžeme doufat, že děti budou čerpat i z jiných dní, kdy nám empatie jde, a nejen z těch podělaných dvou týdnů léta 2020.

Proč ne obytňák

Proč jsme měli jet se stanem? Protože ho máme rádi, jsme na něj zvyklí a ze stanu lezoucí mimino nepadá. Z obytňáku ano. Vařit v obytňáku, když je venku 30 a více stupňů je jako tavit se v kotli. A když má tvé kojené miminko intoleranci na téměř celý seznam potravinových alergenů, vyjma vlastních zásob se nenajíš. V reálu to probíhalo tak, že Denis s Milošem vždycky jedli někde v restauraci, já byla hladová, zpruzelá a ve stresu, že musím držet Emila, který vážně nechtěl sedět u stolu. A co bylo totální psycho, byly ty přesuny obytňákem. Tady nutno říct, že přesuny autem by byly úplně stejně šílené. Emil vydržel v autosedačce v průměru pět minut. Respektive, vydržel v ní, pokud spal. Ale to se mu nepodařilo pokaždé, byť jsme se přejezdy snažili plánovat na jeho spánek. Když byl vzhůru, měli jsme dvě možnosti. Nechat ho vyřvat si plíce, nebo ho držet v náručí. Volila jsem B. Emil tedy řval i v náručí. Nechtěl být držen, chtěl mít volnost a lézt. Procvičovat svou novou superschopnost a radovat se z pohybu. A já jsem celou dobu trnula hrůzou, kdy havarujeme, dítě mimo autosedačku to zabije a já si to budu nadosmrti vyčítat. Být v zemi, kde autosedačka není povinná výbava auta s dítětem, tak to neřeším. Ale jeli jsme po ČR a katastrofické scénáře se mi nedařilo zahnat.

Co bylo prima

Ono vážně bylo něco prima? Jo. Přes všechno výše popsané jsme viděli některá moc pěkná místa, setkali se s drahými kamarády, Denis se přestal bát ohně a my s Milošem se nerozvedli. To považuji za největší úspěch. Že jedeme dál a s radostí. Níže jsou místa, která stojí za zmínku a doporučení k navštívení. Jejich výčet není nijak chronologický, ale veskrze náhodný.

Nový Bor a restaurace Huť

Máme skvělé kámoše v Novém Boru, která byla první zastávkou na naší obytňákové štaci. Nový Bor je sklářské město, což dává smysl, protože se v okolí nacházejí ložiska sklářských písků. Jak se fouká sklo, jsem viděla naposledy jako malá holka v Benátkách. Zaujalo mě to natolik, abych si to uchovala jako střípku vzpomínek ke druhému významnému benátskému zážitku, kterým byl čerstvě rozkrojený kokos, jehož kousek mi naši koupili v pouličním stánku. V Novém Boru je restaurace Huť, která propojuje právě sklářskou huť s restaurací. Jídlo je tady prvotřídní a stoly jsou umístěné u skleněné zdi, za kterou jsou rozžhavené tavící pece a sklářští mistři foukají všemožné výrobky ze skla. Pro Denise to byl takový zážitek, že si na skláře hrál několik dalších měsíců. Vždycky našel nějaký klacek nebo jakoukoli tyč, kroutil s ní, z jedné strany do ní foukal a na druhé straně vytvářel imaginární skleněné vázy, koule a leccos.

Děčínský Sněžník

Bohužel už nevím, kde jsme zastavili auto a zda jsme na Děčínský Sněžník šli po zelené nebo červené turistické trase. Každopádně jsme šli listnatým lesem, kterému dominovaly břízy bělokoré a bylo to moc krásné. Stejně jako výhledy, když už jsme byli nad lesem a potom nahoře na Sněžníku na rozhledně. Tam a zpět to bylo šest nebo sedm kilometrů, kdo máte trochu chodecky zdatné děti, jděte tam. Nebo tam jděte klidně i bez dětí. Je tam hezky.

Tiské skály

Ty jsou turisticky dost známé a není se čemu divit. Užili jsme si jejich stín v příšerné vlně veder ve společnosti naší kamarádky, co bydlí v Ústí a s vřelostí jí vlastní nám chtěla ukázat nějaká svá oblíbená místa.

Zámek Jezeří

Zámek Jezeří pro mě i po roce zůstává největším zážitkem z celé dovolené. Na prohlídce zámku ti neukážou zrcadlo, do kterého, když se podíváš, splní se ti jakékoli přání. Stejně tak tam neuvidíš zrcadlo, které by ti řeklo, že jsi nejkrásnější na zemi. Ale dozvíš se tam o jednom surovém komunistickém počinu, který zničil živobytí lidí z několika obcí v okolí.

Zámek Jezeří stojí na úbočí hnědouhelného lomu, který dal zaniknout hned několika obcím. Jednoduše tak, že jednoho dne byli lidé ze svých hospodářství se psem, kočkou, ale i krávou a úrodnými poli, která je činila plně soběstačné, vystěhováni do paneláku. Zvířata a pozemky tedy zůstali ladem na místě, odsouzeni k nemilosrdnému zániku. Stejně jako byli v podstatě odsouzeni lidé, kteří sice přežili, ale najednou už nebyli na statku, ale v paneláku. Zámek tak namísto kouzelných zrcadel nabízí příběhy a svědectví těchto lidí. Kus historie, která si nevymýšlí, která promlouvá skrze konkrétní hlasy.

Celá ta oblast je nesmírně zajímavá. Hnědouhelný lom, kde se částečně ještě těží, by měl být řádově v rámci několika málo let ukončit činnost a oblast zaplavena. Měla by vzniknout rekreační oblast s českým „mořem“. Velmi ambiciózní plán, který, kdyby se realizoval citlivě ke krajině a místním lidem, mohl by ve velkém zvednout trochu nešťastné Krušnohoří. Plánu dávám palec nahoru a ve velkém fandím, ať se dílo podaří.

Děčínská zoo

Původně jsme si mysleli, že vyjma Nového Boru se městům vyhneme. Jenže jsme brzo zjistili, že ve vlně veder není radno drápat se do kopců se zpoceným miminkem v nosítku. To je ve výsledku člověk vděčný za kdejaký městský park se vzrostlými stromy. Proto jsme nakonec skončili v Děčíně a byla to dobrá volba. Děčín je navzdory předsudkům překvapivě pěkné město na Labi, nad kterým je na kopci lákadlem pro děti děčínská zoo. Rozkládá se ve stinném lese a je velká tak akorát, aby si člověk prohlédnul všechna zvířata a zúčastnil se komentovaného krmení zvířat, aniž by se musel hnát z jednoho konce zoo na druhý a dopředu vše časově složitě plánovat. Když jste u kteréhokoli zvířete a doslechnete se, že ve dvě budou krmit medvědy, v rámci desíti až patnácti minut tam pohodlně dojdete.

Kousek od zoo je rozhledna Pastýřská stěna, ze které je úžasný výhled do údolí a na celý Děčín. Dolů k Labi se pak dá sejít lesem po červené turistické stezce. Není to úplně stezka pro kočár, ale měla jsem Emila v nosítku a Miloš kočár nějak zhrkal.

Marianina vyhlídka

Až na její vrchol vylezl jen Miloš s Denisem. Já jsem to několik málo výškových metrů před vrcholem vzdala. Pro můj strach z výšek a pro Emila, který mi opět vyskakoval z náručí. Věřím v jeho touhu být volný jako pták, nevěřím v lidskou superschopnost létat. Do Českého Švýcarska se určitě někdy vrátíme. Teď to byla jen zastávka na jeden večer a jednu noc na naší cestě, jejímž cílem bylo rajzovat s obytňákem z místa na místo.

Zubrnice

Zubrnice je malebná obec se skanzenem a železničním muzeem. To si užil obzvláště Denis, milovník vlaků a všeho kolem nich.

Radost a potlesk na závěr

Náš Denis patří k velmi citlivým dětem. Mimo jiné má strach ze všemožných zvuků, živlů, situací a nevrhá se do věcí po hlavě. Ničemu to nevadí, milujeme ho takového, jaký je. Každopádně své strachy postupně překonává a většinou se tak děje na cestách. Jedním z jeho velkých strachů byl oheň. Na začátku roadtripu po Německu v létě 2019 se schoval do stanu, kdykoli jsme zapálili vařič na vaření. Stejně jako se schovával před táborákem. Ke konci roadtripu už v pohodě seděl u vařiče. Na dovolené s obytňákem se už před táborákem neschovával a pozoroval ho z bezpečné vzdálenosti. Když jsme byli v kempu u Mostu, seděli jsme spolu večer po tmě a pozorovali oheň u sousedů. Povídali jsme si přitom, jak se na něj hezky kouká a zpříjemňuje nám večer. Předposlední večer, už v úplně jiném kempu, najednou rozdělával oheň Míla s Denisem. A nad tím ohněm si kluci spolu opekli špekáček. Což pro velký úspěch zopakovali i večer poslední. Konec dobrý, všechno dobré. Denisi, tleskám Ti, jsi můj velký hrdina.

Co nás to naučilo

Každá situace má řešení. Když ne hned, tak později. V létě 2021 jsme odjeli se stanem k Telči. První den jsme se jali vydat na výlet k rybníku nedaleko kempu. Každopádně potřeby dětí se neshodovaly s představou mojí a Milošovou. Do toho se možná ani neshodovala představa Miloše a mě. Miloš chtěl jít prostě k jezeru. Děti chtěly žít „tady a teď“, sedět na polní cestě, vrtat se klacíkem v hlíně a pozorovat žabky, které skákaly všude kolem nás. Já jsem byla někde mezi dětmi a Milošem. Chtěla jsem dětem umožnit být dětmi a dostát tomu, co jsem sama naplánovala a s čím Miloš počítal. Byla jsem mírně nervózní a kousek od toho, abych buď děti vytrhla z jejich bytí, nebo Mílovi vyčetla, proč se tak žene k rybníku. A v ten moment jsem si uvědomila, že jednu špatnou dovolenou už jsme měli a další už by bylo prima, mít dobré. Už nevím, jak se to stalo, ale nakonec děti koukaly na žáby, jak dlouho chtěly, k rybníku jsme taky došli a je jedno, jestli dříve, nebo později, Emil spal jinak, než měl, ale nijak mu to neublížilo a výlet to byl dobrý. A celková dovolená byla báječná. Stejně jako naprosto perfektní léto 2021. Ale o tom v dalším příspěvku.