Sardinie: zápisky z deníku – den první

Sobota 30.9. Let Praha – Řím – Alghero

Ve dvou a půl měsících do Berlína vlakem, ve třech měsících letadlem do Amsterdamu a v sedmi a půl měsících na Sardinii. Aneb Denis cestuje a my s ním. Nebo teda my cestujeme a Denis s námi.

Zatímco Míla jede se všemi našimi věcmi na letiště taxíkem, já beru Deniska metrem na jeho první dopolední spaní. Cestou se ještě stavujeme na Jířáku, koupit svačinu na cestu a nechat si načepovat oblíbený džus.

Na letišti se setkáváme celá rodina, odbavujeme se, procházíme kotrolou a všímáme si šipky na skvělý dětský koutek, kde to Deniska náramně baví. Když už jsme v letadle, oznamují nám půl hodiny zpoždění. Sedíme blízko nouzového východu, kde je více místa, tak ještě dáváme Deniska na zem, aby si pohrál. Pak už mu nasazujeme bezpečnostní pás, čteme si oblíbenou knížku o lvíčkovi a těsně před vzlétáním začínám kojit. Denis krásně pije (s touto schopností se naštěstí už narodil) a když už máme dobrou letovou výšku, usíná a po prsu se natahuje zase až při klesání. Hodina a půl letu je bez jediného breku, chtělo by se mi říct až bez jediného povšimnutí, za námi a já děkuju všemocnému mateřskému mléku.

Na letišti máme tři a půl hodiny pauzu. Roztahujeme pod velkou fotkou Říma naši piknikovou deku, na ni vytahujeme Deniskovy hračky a máme tak o zábavu postaráno. Asi po hodině si bere Míla Deniska na procházku a mně se naskýtá vzácný moment. Otevírám čerstvě zakoupenou knihu Americanah od Chimamandy Ngozi Adichie, zběžně prohrábnu asi pět set stránek, mrknu na věnování a s příjemným rozrušením, které prožívám na začáku každé nové knihy, se pustím do první kapitoly.

Když se kluci asi za hodinu vrátí, zase si hrajeme, dáváme si taky první italskou zrmzlinu, koupíme v moc pěkném papírnictví zápisník na cestu, hodíme do sebe odpolední espresso, s chutí se zakousneme do foccacie s olivami a najednou je čas opět nastoupit do letadla. Let trvá pouhých pětačtyřicet minut a je velmi podobný tomu prvnímu. Kojení – spánek – kojení.

V Algheru si s Deniskem hraju na dece, zatímco Míla jde vyřídit půjčení auta. Poté následuje nejmíň příjemná část dne. Osm kilometrů autem k našemu ubytování. Náš velmi kontaktní syn nechápe odložení do autosedačky. Jsem hned vedle něj, nabízím mu hračky, zpívám, pískám, dělám zvuky všech možných zvířat, ale i tak Denis poplakává a naše jediné štěstí je to, že tato estráda po osmi kilometrech končí.

V penzionu je vše už zase v pohodě, hrajeme si, smějeme se, dáváme si vynikající pizzu s lilkem a brzo jdeme spát.