Belgické Vánoce

Co nám nadělily Vánoce v Belgii kromě pro ni charakteristických plískanic? Mílovi starost o koně a velký gastronomický zážitek při koštování belgických piv. Mi radost z ranních procházek s psisky po zablácených nebo zamrzlých polích a znalost, že Adolphe Sax pochází z překrásného Dinantu. Denisovi zjištění, že pes, který skáče, nekouše a pocit důležitosti při sbírání bobků kolem panství ze 17. století, kde jsme se velmi rychle zabydleli.

Jsme členové Trusted Housesitters (THS). Celosvětové sítě milovníků zvířat, kteří buď shánějí někoho pro své čtyřnohé rodinné členy v době své nepřítomnosti, nebo naopak své hlídací služby nabízejí. My THS používáme pro obojí. A tak, zatímco s naším Marvem tráví Vánoce náramně sympatický belgicko-francouzský pár, my se ocitáme v druhé půli prosince uprostřed belgického venkova. Rodina o dvou dospělých a čtyřech dětech nám s důvěrou předává jejich kamenné panství, pět koní, tři psy a dvě kočky. Navrch dostáváme auto k osobnímu použití. Proto pokud se zrovna nevěnujeme zvířatům, vyrážíme na výlety po Valonsku, frankofonní části této nevelké země.

Zámky

Jedna z výhod, kterou spatřuju v THS je to, že se člověk vydá na místa, která by v turistickém průvodci zřejmě nenašel. Je nám sice oporou v tom, co v okolí navštívit, ale mimo něj se řídíme také doporučeními místních a vlastním instinktem. Ten někdy funguje, jindy je na nás, jestli budeme brečet, nebo se smát. Například hned první den, kdy s blouděním jedeme k zámku Jehay. Na obrázku malebný zámek s vodním příkopem okolo. Právě teď obestavěný lešením, s odčerpanou vodou, blátem na dně a bagrem. Ale co si budem. Našeho Denise bagr přitahuje dost možná více než samotný zámek. A dává smysl, že renovace probíhá v zimě mimo hlavní turistickou sezónu. Malebná vesnice Crupet a její zámek nás také vítají lešením.

O to milejší je překvapení, když projedeme dlouhatánskou alejí k zámku Modave. Je mrazivý den zalitý sluncem. Před zámkem tryská fontána, v ní plavou ryby a vrata od zámku se co chvíli otevřou pro návštěvníky. Probíhá tady vánoční prohlídka obohacena o výstavu historických dřevěných hraček. V každé místnosti je vysokánský vánoční strom, který tady v tuto roční dobu tak nějak patří a rozhodně nemáme pocit přeplácanosti. Zámek je posazen nad údolím, ve kterém se klikatí řeka Hoyaux. Výhled ze zámku přímo inspiruje k sejití z kopce a procházce v přírodě po křupavé lesní stezce.

Města Namur a Dinant

Jsme v kopcovitých Ardenách, kde městům rozkládajícím se podél řek často dominuje pevnost na skalnatém kopci. Nejinak je tomu v Namuru, centru obchodu a správním městě Valonska. Mísí se tady průmyslová část města s historickým centrem, nabízí se procházka podél řek Sambre nebo Meuse, které se tady potkávají a pro výhled je nezbytný výstup na již zmíněnou Citadelu.

Obrovská pevnost se rozkládá také na kopcích nad Dinantem. Z našeho pohledu zřejmě nejhezčím místem, které jsme na našich toulkách navštívili. Skvělá náplavka, zajímavá architektura, pivovar Leffe a všude po městě saxofony. Připomínka toho, že se tady na počátku 19. století narodil Adolphe Sax, otec saxofonu. Krom toho, že jsme si město prošli tam a zpět hned dvakrát (líbilo se nám tady natolik, že jsme se rozhodli vrátit ještě jiný den), dali jsme si na hodinu rozchod. Míla šel sám, já s Deniskem. Každý dostal deset euro a hodinu na to, aby sehnal vánoční dárek. Míla tak našel pod stromkem ponožky ušité v Belgii, já totálně šik korále z Oxfamu a Denis plastovou pilu za deset centů. Tu si v Oxfamu sám vybral i zaplatil. Za mě sympatický a udržitelný model Vánoc, který bych si ráda udržela do dalších let.

Městečko Durbuy, lázně Chaudfontaine a opatství Maredsous

Myslím, že za zmínku stojí ještě tři místa, která jsme navštívili.

Durbuy – na seznamu deseti nejkrásnějších vesnic Belgie. Opravdu pěkné místo se stylovými uličkami, v některých místech bohužel ovlivněných kýčovitostí turisticky atraktivního místa. A o Vánocích taky vánočním trhem plným tretek. Trochu smíšené pocity narovnává nalezení božsky útulné kavárny s milým majitelem. Zatímco Míla a já si dáváme kávu, Denis dostává svůj historicky první džus a zahajuje tak novou etapu našeho pražského kavárenství. Já, závislá na kávě, se snažím vychutnat každý mini hlt voňavého espressa. Najít dobrou kavárnu v Belgii, alespoň na venkově, kde se nacházíme, se zdá často mission impossible.

Lázně Chaudfontaine – co by kamenem dohodil od Lutychu. Jediné přírodní termály v Belgii zasazené v zatáčce řeky Vesdre mezi zelenými kopci, vedle stromového parku, který nabízí svůj prostor současnému venkovnímu umění.

Opatství Maredsous – rozsáhlý novogotický klášter, založený Benediktýny na konci 19. století. Snoubení náboženské tradice s pohostinností (sýry a pivo vlastní výroby). Za navštívení stojí nejen opatství a jeho vynikající restaurace s obchodem s místními produkty, ale taky procházka po některé z místních turistických stezek.

Veselé historky se zvířaty

Počet a rozmanitost zvířat, která nám byla svěřena, by někoho snad i zaskočila. Zřejmě proto mám potřebu zmínit naše předchozí zkušenosti se čtyřnohými tvory. V USA jsem dobrovolničila na ranči pro zvířata zachráněna z laboratoří. Mou hlavní odpovědností byly kočky a prasata, ale byli mi možno nahlédnout do světa psů a koní. Následovaly roky dobrovolnického působení napříč psími útulky (Pardubice, Kampala – Uganda, Praha-Libeň). Pomáhala jsem v kočičím depozitu v Hradci Králové a příležitostně přiložila ruku k dílu v pražských depozitech. Mílova role tady je hlavně ta, že mé aktivity (odchody z domu v šest ráno za psy; víkendy strávené v útulku na úkor našeho společného času; poskytování dočasného domova psům rozličného vzrůstu a povah) nikdy zbytečně nekomentoval. Denis se narodil do rodiny, kde sdílí lože s kocourem a jeho kontakt s jinými zvířaty je velmi častý a dovoluju si soudit, že radostný.

Konečně k věci. První den večer byli na pastvě koně čtyři. Phoenix zmizel. Naštěstí ho Miloš našel na „návštěvě“ u sousedovic koní. Zachoval chladnou hlavu a po ustájení Bianky, Digura, Mikada a Aneis se s kýblem žrádla vydal za Phoenixem. Ten pochopil a vrátil se domů. Tento scénář se stal každodenní záležitostí, která nás přestala vzrušovat.

Asi pátý den při večerní procházce se psy jeden z nich něco zavětřil. Roha vzali pro jistotu všichni. Nepomáhalo volání jejich jmen, pískání, ani osvojené povely ve francouzštině. Domů jsme se vrátili bez psů. Po rychlém vyhodnocení situace jsme kontaktovali majitele. Ti se ozvali asi v deset večer, že jim někdo volal, a že psi jsou v pět kilometrů vzdálené vesnici a „honem jeďte“. Míla tak po sklence vína dupnul na plyn a uháněl vstříc psům. Ve vsi stála kolona aut, dav lidí, kdy někteří drželi na improvizovaných vodítkách naše psy a do toho vystoupil z auta do tmy Miloš.

„Does anybody speak English?“

„No.“

„V pohodě. Já jsem tady pro ty psy.“

Mila, Balou a Falko poměrně ochotně naskákali do kufru auta a šťastně se vrátili domů. Krom večeře dostali vánoční psí kost. Balou usnul dřív, než ji stihl sežrat.

Předposlední den před návratem domácích jsme si řekli, že si procházku se psy konečně užijeme a to tak, že prvně vezmeme jen Falka a až později dva neposedné sourozence Balou a Milu. Hned za domem jsme zahnuli na polní stezku vedoucí podél koňské ohrady. Asi po deseti krocích se vedle nás objevila Mila. Podhrabala se pod plotem. Rozhodli jsme se proto, že se vrátím pro vodítko a vezmu i Balou, ať ho nenecháme samotného doma. Po asi sto metrech nám v cestě stojí koně. Naši koně. Phoenix, Digur a sousedovic poník. Plánovaná pohodová procházka s jedním psem se nám trochu vymkla z rukou. Do vedlejší psi jsme tak putovali Miloš, Denis, já, tři koně a tři psi. Milujeme zvířata, kterých nikdy není dost.