Sardinie: zápisky z deníku – den druhý

Neděle 1.10. Přesun z Alghera do Santa Maria Navaresse

Po probdělé noci, důsledkem toho, že se ve třech pořádně nevejdeme na postel, balíme věci a jdeme aspoň na dobrou snídani, sestávající z cappuccina a croissantu. Pak ještě nákup nějakého jídla a vyrážíme na cestu. Máme před sebou cca 230 kilometrů. Držíme se plánu, vyrazit na Deniskovo první dopolední spaní. Jenže Denis namísto spánku pláče. Nejsme na žádné dálnici, tak na to kašlu a beru ho z autosedačky do nosítka. Během pár minut spokojeně usíná, brzo chrápe a vydrží tak další dvě hodiny. Možná to není úplně nejbezpečnější volba, ale přijde mi přirozenější, než Deniska nechat, zalykat se pláčem. Navíc mám silný pocit, že kdyby se nedejbože něco stalo, měli bychom být spolu, abych mohla Deniska pevně přitisknout a ne ho lovit někde v autosedačce.

Krajina u pobřeží skýtá poměrně bohatou vegetaci. Ač je začátek října, spousta keřů je krásně obsypána květy a silnici často lemují opuncie. Čím více stoupáme do hor, porost řídne, na žluté trávě vyprahlé po létě od spalujícího slunce se pase dobytek, nejčastěji ovce a krávy a tu a tam je vidět olivový háj a největším zpestřením jsou mnou milované korkové duby. Kdykoli přejíždíme nějaký most, u kterého je i název řeky, koukám dolů a snažím se zbystřit slunce odrážející se od vodní hladiny, ale marně. Koryta jsou zcela vyschlá.

Stavíme na benzince kousek od Nuora. Města, kde, cituji průvodce a popis D. H. Lawrence z jeho cesty po Sardinii: „…není nic k vidění: což je popravdě úleva, protože pamětihodnosti jsou hrozná nuda.“ Kolik je na tom dodnes pravdy, nezjišťujeme. Využíváme bárek u benzínky na občerstvení a venkovní zastřešenou terasu pro roztažení deky pro Deniska. Taky listujeme v průvodci a rozhodujeme se pro zastávku v Orgósolu. Je jen kousek mimo naši trasu a přijde nám škoda, ve vnitrozemí nenavštivit vůbec nic.

Orgósolo se vyznačuje svými nástěnnými malbami na téměř každém domě tohoto čtyřtisícového městečka. Proslulo taky krevní mstou a nevraživostí zdejších rodů. Traduje se, že mezi lety 1901 a 1954 se tady průměrně každé dva měsíce odehrála jedna vražda. Dnes už se tady snad nestřílí, ale Orgósolo samo o sobě působí dost omšele a jakoby zapomenuté ve starých časech. Což je koneckonců zřejmě to, co ho dělá ve výsledku kouzelným.

Z Orgósola pokračujeme přes planinu Montes, kde ještě na chvíli děláme zastávku, abychom se prošli mezi pašíky, kteří tady žijí volně a rozrývají svými rypáky půdu. Jak sjíždíme dolů z hor, ustupuje vnitrozemská vyprahlost a opět se vynořuje středomořská pestrá vegetace.

V Santa Maria Navarrese jsme v cíli. Ubytováváme se v příjemném domě a ještě před večeří jdeme na pláž, kterou máme asi tři sta metrů od domu. Mám předtuchu, že tady se nám bude líbit.