Bapska-Berkasovo: srbsko-chorvatský hraniční přechod

Hraniční přechod Bapska-Berkasovo

Přiznám se, že před cestou jsem měla strach. Po noci, která události na srbsko-chorvatském hraničním přechodu začala oddělovat na ty, které se odehrály před apokalypsou a po ní. Místo opustili UNHCR, Červený kříž a Lékaři bez hranic. Zůstala jen hrstka dobrovolníků.

Zřejmě s ohledem na to co jsem vystudovala, se mi vybavilo jaro roku 1994, kdy bezpečnostní složky OSN nasedly do letadla, opustily Rwandu a ponechaly volný průběh dění, které vyústilo v dnes již známou genocidu Tsutsiů. Paradoxem je, že v roce 1994 Západ ignoroval dění v „daleké, neznámé zemi“ a soustřeďoval své síly raději na geograficky, strategicky i rasově bližší Balkán. Zrovna v těch místech, kde by spousta domů se stopami kulek v omítce mohla vyprávět o hrůzách ne až tak dávné balkánské občanské války, se odehrává další lidské utrpení. Aktéry právě se píšící novodobé historie jsou však pro tentokrát ti „vzdálení“, o kterých pramálo víme a zřejmě proto se jich navrch bojíme.

Věřím, že na jednotlivcích záleží. Že každému by měla být dána šance žít fajn život a rozvíjet své schopnosti bez ohledu na to, v jaké části světa se člověk narodil. Stejně tak věřím na lásku k rodné zemi. Sama jsem hodně cestovala. V zemích na třech různých kontinentech se mi kolikrát žilo lépe než doma. Možnost vrátit se do rodné země pro mě však byla nesmírně důležitá. Což me vrací ke slovu věřím. Věřím, že lidé, kteří opouští možná natrvalo své domovy k tomu mají opravdu vážný důvod. Zároveň věřím, že velká spousta z nich doufá, že se jednoho dne vrátí domů.

Na srbsko-chorvatské hranice jsme se rozhodli odjet zejména proto, že už nám nedalo nečinně sedět a nechat se masakrovat médii vyhrocenými často na obou stranách, rozdělenými na dva tábory – uprchlíci LOVE vs. uprchlíci HATE. Následující odstavce jsou pokusem o popis a reflexi toho, co jsme během víkendu na konci října 2015 zažili a viděli.

Pátek

Odpoledne sedáme do auta ve složení Míla, Viktor, Terka a já. Po cestě stavíme v Brně v hobby obchoďáku, kde kupujeme na prosbu koordinátora z místa dění velké igelitové plachty. Auto máme až po střechu zavalené teplým oblečením a dalšími věcmi darovanými od přátel, takže plachty fasujeme Terka i já pod zadek, za záda a na klín. Je to poměrně kuriózní podívaná, která ve mně silně evokuje první cestu naší rodiny do Švýcarska po pádu komunismu. Zatímco tehdy jsme se ségrou sdílely zadní sedadlo s asi třemi nejoblíbenějšími plyšáky, teď jich máme jeden velký igelitový pytel. Není to ta nejnutnější věc, ale na dětském obličeji často vykouzlí úsměv.

Do srbského městečka Šid, které je jen pár kilometrů od hraničního přechodu Bapska-Berkasovo, dojíždíme někdy kolem druhé hodiny v noci. Chceme jet hned na hranice, ale zastavují nás srbští policisté, kteří nás odmítají pustit dál. Prý potřebujeme povolení. Nějakou kartičku nebo co. Kde ji seženeme? Na hranicích. Jak se na ně dostaneme, když nás nechtějí nechat projet? Pěšky. Parkujeme auto na rozrytém poli, pouhých několik málo metrů od dvouch autobusů, které ze srbsko-makedonské hranice dovezly uprchlíky. První, na koho se upne můj pohled je matka s dítětem v náručí. Je černočerná noc a do zimy, při které se kouří od pusy, mi ukápne slza. „Emoce stranou,“ napomenu sama sebe. Stoupáme do mírného kopce cestou mezi poli. Tou stejnou, kterou denně kráčí stovky uprchlíků, aby po nějakých třech kilometrech chůze vstoupili na půdu Evropské unie. Na tomto relativně krátkém úseku se odehrává poměrně dost věcí. Obzvláště na jeho posledních pětistech metrech. Dnes v noci, v tunelu postaveném z armádních stanů, se tady na šedých dekách s bledě modrým logem UNHCR tísní stovky lidí. Omezený prostor snad alespoň pocitově vytváří trochu tepla. Někteří spí, jiní sedí a koukají, co se děje kolem, matky kojí nebo jinak konejší své děti a jsou i tací, kteří postávají u stánku mezinárodních dobrovolníků a zahřívají se nabízeným čajem. Nebo stojí v řadě a doufají, že se pro ně najdou například teplejší boty nebo jiný svršek vhodný surového podzimního počasi. Ti, kteří se nevešli do tunelu, táboří ve stanech na přilehlém poli. Lidí je tady několik tisíc. Musejí tady přečkat noc nebo možná i delší dobu. Nikdo přesně neví, kdy se srbsko-chorvatská hranice otevře. Vlastně ani, jak dlouho zůstane otevřená. Neexistuje bohužel žádné pravidlo, na které by se jak dobrovolníci, tak uprchlíci, mohli spolehnout. Je tak přirozené, že v momentě, kdy se hranice najednou otevře, všichni se chtějí co nejrychleji dostat na jeji druhou stranu. A zrovna v tu chvíli přichází největší riziko ušlapání v davu. Jak později sami zažijeme, namísto toho, aby se přítomní policisté tu masu lidí snažili uklidnit, panovačně křičí „GO GO GO!“.

Za dvěma stánky dobrovolníků, kdy jeden slouží k výdeji teplého čase a druhý k výdeji oblečení, je sklad toho všeho. Hlásíme se jako nováčci a hned se zúčastňujeme právě začínající porady. Jedna skupina lidí by měla jít spát a dostavit se na službu od 10 od rána, druhá skupina zůstat přes noc. Po dni v práci a dlouhé cestě přes Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko se přidáváme ke spáčům.

Sobota

Ranní šichta začíná poradou týmu, zhodnocením událostí uplynulé noci a rozdělením dobrovolníků do asi pěti týmů. Míla s Terkou jdou třídit věci do skladu, Viktor a já se přidáváme k uklizečům odpadků. Uprchlíci nad ránem dostali pokyn místo opustit a odejít na chorvatskou stranu (což se opět neobešlo bez chaosu a paniky). Na místě jich zůstalo jen několik a vlastně ani nevím, proč. Jak se jim podařilo policajty přesvědčit, že ještě nepůjdou dál, proč se sami z vlastní vůle nehrnou dál a co je drží na místě. Tak jako tak, pouštím se do skládání stovek dek v tunelu, které jsou naprosto všude. Do toho vytahuju z kapsy bublifuk a hraju si chvíli s holčičkou a chlapečkem, kterým může být, odhaduju, mezi 3-5 lety. Jejich maminka mi potom asi další hodinu pomáhá deky skládat a nosit na hromadu. Pracujeme beze slov. Kromě „šukran“, poděkování, které si pamatuju z dovolené v Maroku, jí nejsem schopna nic říct. Ona na mé poděkování odpovídá přívětivým pohledem a koutky úst zvednutými do mírného úsměvu. To nám k dorozumění, myslím, stačí. Čas od času ještě vyfouknu do vzduchu pár mýdlových bublin a děti od mé nové společníce, které strávily noc venku na mraze, vesele poskakují a smějí se. Ač jsou malinké, extrémně zranitelné, pořád mi trochu přijde, že je pro ně cesta snad o něco jednodušší, než pro jejich rodiče a prarodiče. Jak mám později šanci pozorovat, mezitím co jejich rodiče stojí v řadě ve snaze získat pro ně teplejší oblečení, ony vyplňují čas nějakou náhodně vymyšlenou hrou.

Skládání dek se zdá, být nikdy nekončící činností. Obzvláště ty mimo tunel jsou často nacucané rosou, mokré a příšerně těžké. Po několika hodinách věčného vytřepávání, skládání, nošení, jsem slušně vyčerpaná. Vpřed mě žene jen myšlenka toho, že další nové deky nejsou (pokud jsem to pochopila správně, distribuce UNHCR proběhla jednorázově a úkol byl někde v reportu odškrtnutý jako splněný), noc bude asi zase mrazivá a deky, byť špinavé, se budou ještě hodit.

Kromě dek se na zemi válí oblečení, boty, rozjedené i ještě nikdy nenačaté jídlo, použité i nepoužité hygienické potřeby a plyšové hračky. Člověk by se tady mohl pohoršovat a vztekat nad nevděkem nově příchozích. Při únavě a z toho plynoucí frustrace, se to někdy taky děje. Nicméně, jak bychom jednali my, když bychom byli několikátý den, týden, měsíc na cestě, šli třeba jen s jedním batohem nebo taškou,  které taky nejsou nafukovací a do toho nás někdo v nečekaný moment vzbudil, začal řvát „go, go, go,…“ a za pasem měl pendrek a vytvářel atmosfŕu, jakoby za rohem byla pohroma, před kterou je třeba bez rozmyslu utéct? Kolik bychom si toho stihli sbalit a co by zůstalo ležet ladem za námi? Na druhou stranu musím přiznat, že když vidím, jak v tom nejlepším úmyslu první stánek s pomocí rozdává něco a každý další taky něco, navíc často naprosto stejnou věc, mám trochu obavy z vytváření teorie závislosti a navyknutí na pasivní přijímaní pomoci ještě předtím, než se budeme snažit o integraci.

Později odpoledne přijíždí první dnešní autobusy s lidmi z makedonských hranic. Srbsko-chorvatský přechod je otevřený, na chorvatské straně přistaveny autobusy na další cestu do registračního tábora v Opatovci. Tedy ideální příležitost nechat všechny projít, dokud tomu nahrává situace. Procházím davem, hulákám „mai“ (arabsky voda) a rozdávám balenou vodu. Do toho šprýmuju s kluky uprchlíky, kteří mě učí, jak se řekne voda ještě kurdsky, další skupinka mě výraz pro vodu říká afghánsky a dobrá nálada ve vzduchu mi pomáhá dostat se z předchozí únavy.

Před setměním máme ještě jednu schůzku týmu všech dobrovolníků. Sestavujeme pracovní týmy na večer. Míla, Viktor a já se hlásíme mezi převaděče lidí přes hranice a posloucháme, jak funguje prozatím nejvíce osvědčený model, tzv. crowd system. Jde v něm především o snahu zabránit přecpání jednoho místa neovladatelnou masou lidí a už zmíněnému ušlapání. Velkou snahou je domluvit se (což se ne vždycky daří) už s policajty dole pod kopcem, tam kde parkují autobusy. Aby vždy poslali na cestu jen lidi z jednoho až dvou autobusů, aby bylo snažší najít pro ně nějaký plácek k přečkání noci, případně se nehromadily masy lidí u hraničního přechodu. Pokud jsou hranice otevřeny, spočívá role dobrovolníků v rozdělení lidí do cca šedesátičlenných skupin, s velkým důrazem kladeným na ponechání rodin pohromadě ještě před uzavřeným tunelem. Následuje jejich doprovod k hraniční čáře, někdy až za ni. Po cestě je zastávka právě u stánku dobrovolníků, kteří servírují teplý sladký čaj, distribují oblečení a přebalují miminka. Je to jakási příprava a zahřátí se před další cestou. Na další zastávce, v registačním kempu v Opatovci jsou uprchlíci legitimováni, někdy zde přečkají noc, někdy jen pár hodin, jindy rovnou pokračují na chorvatsko-slovinskou hranici. Naše informace jsou takové, že tento hraniční přechod je dost divoký, dobrovolníků nebo jakékoli jiné podpory pramálo a lidé často vysazováni z autobusů někde uprostřed lesů, bez instrukcí kudy se vydat dále a co dělat. I tady, na relativně dobře fungujícím a zabezpečeném místě se informace mění někdy snad každých pět minut.

Akorát když mám na starost jednu početnou rodinu s těhotnou ženou a již dost invalidním dědečkem, kolem mě projde někdo, kdo hlásí, že hranice zavřeli. Ač jsem je před chvíli nabádala ke zrychlení, aby byli co možná nejdříve v Chorvatsku. Začínám se proto poohlížet po dekách, říkám že je mi to líto, aby si, prosím, udělali co největší možné pohodlí a zůstali klidní. To vše vysvětluju anglicky, čemuž rozumí zřejmě jen paní. Přesněji, chytá asi tak každé páté slovo. Když už je mírně zmatená rodina uložena v tunelu k přečkání dopředu neznámé doby, nese se vzduchem zpráva, že hranice se otevřely a všichni mají co nejrychleji přejít na druhou stranu. Všechny tedy zvedám a povzbuzuju k pohybu směrem Chorvatsko. Starému pánovi vypovídají síly, do toho prochází kolem někdo v policejní uniformě s již známým panovačným „go, go, go“ a za chvíli zase někde zaslechnu: „tak hranice se zavřely“. Tento naprosto zmatený scénář se zopakuje ještě asi čtyřikrát. Jsem vyčerpaná, chtělo by se mi křičet a do toho vím, že hlavně musím být klidná, protože řevem ani vynervovaným hlasem nikomu nepomůžu.

Hranice jsou otevřené a zdá se, že už to tak dnes zůstane. Crowd system začal krásně fungovat, někdo vyrobil v arabštině ceduli „vemte si s sebou nabízenou deku, bude zima“ ve snaze zabránit mrznutí někde uprostřed ničeho na chorvatsko-slovinské hranici. U stanu dobrovolníků se vydává čaj a další dobrovolníci ve skladu s oblečením se můžou přetrhnout ve snaze vyhovět potřebám všech. Vyčerpání jak dobrovolníků, tak uprchlíků není na první pohled zjevné. Zato extrémní zpruzenost a rozkazovačnost srbské policie je hmatatelná. Často, když lidé stojí trpělivě v řadě na čaj nebo teplejší oblečení, přijde policajt, který začne lidi neúprosně rozhánět a tlačit posledních pár metrů na druhou stanu hranice k čekajícím autobusům. Jakoby 5-10 minut hrálo nějakou významnou roli. Jeden ze starších dobrovolníků (rozuměj pán kolem padesáti), který tady už několik dní neúnavně pomáhá se svou ženou, k jednomu z policajtů přistoupí a klidným hlasem ho prosí, aby lidi nechal alespoň se napít. Vysvětluje, že obzvláště děti to potřebují, a že Bůh si jeho vstřícného chování určitě všimne. Bůh nebůh, policajt rozhazuje agresivně rukama a pokračuje v neúprosném „go, go, go“.

Chodím se skupinkou uprchlíků až na chorvatskou stranu, pokorně zdravím všechny policisty, které cestou na obou stranách míjíme a vduchu se modlím, aby někomu náhle nepřeskočilo a nezačal násilně rozdělovat rodiny od sebe. Toto trvá až do dvou do rána, kdy se po čtrnácti hodinách střídá směna.

Neděle

V deset ráno jsme zpět na místě dění. Zatímco Terka povyšuje na jednu z vedoucích skladu s oblečením, Míla, Viktor a já jdeme dobrovolně k odpadkářům. Pouštíme se do úklidu příkopu, který je mezi cestou s tunelem a polem. Je tady několik vrstev vodou nacucaných dek, oblečení, jídla, hygienických potřeb a není nouze ani o výkaly. Ač docela ostřílená z ugandského slumu, přijde mi to fakt marast. Hlavou mi běží, jaké všechny nemoci se tady šíří. Je to ostatně jedna z věcí, které mě na celé uprchlické krizi děsí. S ohledem na vlády, které nejsou ochotné spolupracovat, reagovat pružněji a zajistit tak efektivnější kontroly a následnou cestu imigrantů do Evropy, si na naše území vpouštíme lidi se všemi možnými nemocemi, které napadají jejich těla na této dlouhé cestě. Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že za přeplněné nemocnice tak částečně nese vinu sám systém, nebo spíše to, že žádný nebyl vytvořen a vzniká nahodile za pochodu. Nechci však nikoho z ničeho vinit, protože to považuju za ztrátu času. Pokud mi přijde něco za důležité, pak je to rychle reagovat a v rámci možností pomoci těm, kteří to potřebují, ať už se nacházejí v jakémkoli stavu, který byl zapřičiněn různými faktory.

Odpadky se zabýváme až do setmění, než zase začnou přijíždět autobusy plné lidí, které je třeba bezpečně dostat na druhou stranu nebo uložit ke spánku k přečkání další noci na dlouhé cestě.

Vytoužená destinace

Ve shonu událostí není prostor zabývat se jednotlivými lidskými příběhy a sednout si společně k šálku čaje. Ten se pije za pochodu nebo vůbec. Jednou z mála otázek, kterou alespoň čas od času pokládám, je „kam míříte?“ a odpovědí je bez výjimky „do Německa“. Vznikají kolem toho méně či více emočně vypjaté debaty o uprchlících, kteří jsou vybíraví, měli by být vděčni za cokoli a nejen tupě směřovat do Německa, ve kterém vidí ráj na zemi. Já sama tvrdím, že se není čemu divit. Uprchlíci se řídí zprávami, které se dostávají různými kanály na balkánské stezce a nutno podotknout, že výroky vycházející z úst německých politiků na adresu uprchlíků, zní neporovnatelně příjemněji než ty, které vypouštějí do éteru čeští představitelé moci. Nebo například Maďaři, kteří už stihli kolem hranic natáhnout kilometry ostnatého drátu. Člověk má přirozeně touhu jít tam, kde mu bude dobře.

Když v srpnu 1968 vstoupily na československé území sovětské tanky, část naší rodiny zrovna trávila svou letní dovolenou v bývalé Jugoslávii. Po zprávách, co se děje doma, se rozhodli do komunisty ovládaného Československa nevrátit. Namísto toho skončili v uprchlickém táboře ve Vídni. Ozvaly se státy, které se rozhodly otevřít své hranice pro oběti socialistické diktatury. Z rodinného vyprávění vyplývá, že naší rodině byla učiněna nabídka, zda by raději do Švýcarska nebo Austrálie. Zvyklí na víkendové túry v rodných Beskydech a pobyty ve slovenských Tatrách, vybrali si s ohledem na svou oblíbenou kratochvíli vysokohorské Švýcarsko. Ano, šli za lepším. Jejich rozhodnutí bylo stejně lidské jako rozhodnutí současných lidí na cestě.

Nemusíme pátrar staletí zpět v historických knihách, abychom zmapovali, kdy sami Čechoslováci byli uprchlíky a kdy jim svět nabídnul pomocnou ruku. Stačí se ohlédnout do ne až tak dávného komunistického režimu, kdy ze země prchali politicky nepohodlní lidé, aby unikli hrozícímu kriminálu. Nebo do roku 2004, kdy Česká republika byla přijata do Evropské unie a nastala vlna ekonomické migrace do ekonomicky vyspělejších zemí Západu.

Myslím, že žijeme v době, kdy je nám dáváno nesmírného privilegia volně se pohybovat, studovat i sdružovat se. Je to něco, co nemusí být věčné. Proto bychom neměli zmeškat naši příležitost. Otevřít mysl, náruč, srdce a nabídnout důstojný život těm, kteří  o něj přišli. Máme nesmírnou výsadu, přijmout nově příchozí do naší země. Aniž bychom sami byli uprchlíky a museli opouštět své domovy. Rozhodovat se, co si sbalíme na cestu, na které nás může potkat skoro cokoli. Zda své domácí mazlíčky zkusíme vzít s sebou nebo je ponecháme svému osudu, ač je považujeme za plnohodnotné členy naší rodiny. Zda rodinu rozdělíme a ty, v našich myslích silnější, pošleme napřed. Buďme rozumní a chovejme se s takovou vstřícností, s jakou se svět už tolikrát choval vůči nám. Buďme kladnými hrdiny novodobé historie.