První doušky tropů

Vystoupila jsem do temné noci z letadla a pořádně se nadechla. Po vzoru hlavní hrdinky, Terezy, z knížky Všechny vůně Afriky od Zuzany Beranové. Vzduch byl teplý a příjemně vlahý zároveň. Uvažovala jsem, k čemu jej přirovnat, ale odpověď jsem nenašla. Přesto jsem cítila nejen ve vzduchu, ale po celém svém těle jak z vnější, tak uvnitř sebe samé předzvěst něčeho jedinečného.

Před letištní halou stojí Geogrey s Arthurem z NGO Somero, pro kterou bychom měli, já a Dennis, následující tři měsíce pracovat v jednom velkém slumu na severu Kampaly. Kromě toho, že je Kampala hlavním městem Ugandy, se vyznačuje také zřejmě jednou z nejbláznivějších doprav na světě. Ale o tom až později. Teď jsme v Entebbe, což je mezinárodní letiště na poloostrově vyčnívajícím z Kampaly do Viktoriina jezera. Nasedáme do auta, a protože jsme v bývalé britské kolonii, držíme se na levé straně cesty. Jsou čtyři ráno a tma jak v pytli. Pro Evropana zvyklého na celonoční pouliční osvětlení je to poměrně zvláštní. Nicméně si závoj noci užívám. Už si nepamatuju kde přesně, ale někde jsem četla, že tma je pro lidské tělo stejně nezbytná jako světlo. Je to přirozená věc pro správný chod biologických hodin. Jako světluška se sem tam ve tmě mihne boda-boda – motorka sloužící jako místní taxi. Jediné co nebo spíše kdo mě trochu znervózňuje je Geofrey, který s námi vesele konverzuje a stále se na nás otáčí celým svým tělem, zatímco rychlost jízdy auta se zrychluje. V jednu chvíli se skoro neudržím a vykřiknu, když o fous mineme neosvětleného cyklistu, který se odnikud najednou ocitnul skoro pod koly auta. Uklidnění přichází až ve chvíli, kdy si všimnu, že volant drží oběma rukama pevně Arthur. Slušně mě napálili, chlapci. Řízení nalevo jsem s pocitem znalého Evropana vydedukovala z dědictví kolonialismu. Volant napravo mi však nedocvaknul ani přes dvouletý pobyt v Británii.

Projíždíme Kampalou kolem univerzitního kampusu a kousek za ním se stáčíme doleva na prašnou cestu vedoucí směrem z kopce dolů. Další odbočka je doprava a za chvíli už brzdíme před dvoupatrovým hostelem jménem Better Foundation. Máme štěstí, že jsme narazili na tento soukromý podnik, který ubytovává jak holky, tak kluky. Většina ubytoven pro mladé je tady vlastněna církví a striktně dělená buď jen na dívčí, nebo chlapecké. V našem hostelu bydlí převážně univerzitní stipendisti a lidi, kteří jsou tady za podobným účelem jako já s Dennisem.

Po chvíli dobývání se nás u masivních železných vrat vítá usměvavý černoch, aniž by na sobě dal znát, že jsme ho právě vytáhli z postele. Dokonce nám ještě čistě povléká postel, dává voňavý froté ručník a ukazuje koupelnu. Fasuju pokoj v přízemí s postelí, nad kterou visí moskytiéra, jako visí nad postelemi na zámku nebesa. Tahám z krosny pyžamo, které jsem si nevím proč, zahrabala na samé dno batohu, koukám preventivně pod postel, jestli tam nečíhají hadi a štíři a po ujištění se že ne, před šestou ráno ulehám.

Budík mám nařízený na půl jedenáctou, ale probouzím se sama o něco dřív. Za okny mi hraje typická africká hudba, která mi na Kapverdách po čase tolik lezla krkem a dneska na ni nostalgicky s láskou vzpomínám. Rytmické tóny ve mně vzbuzují dobrou náladu a nadšením skoro skáču z postele. Když o minutu později stojím v osvěžující studené sprše a u sousedů na zahradě vidím na stromě zralou papáju, uvědomuju si, že jsem na správném místě. Ostatně jsem ho beztak chtěla zažít už spoustu let a nasát všechny jeho vůně.