Klára Vacková

ptaci WCT

Kanada: West Coast Trail

Divoká, nespoutaná, impozantní, nádherná, nezapomenutelná. Právě její poslední charakteristika mi nejvíce uvízla pod kůží. Stejně jako ona samotná. Dokončili jsme ji už před pěti lety, od té doby jsme podnikli několik dalších vícedenních túr a přechodů včetně proslavené evropské GR20. Je to však ona, která mi tak často přichází na mysl. Tomu, kdo se vydá na kanadskou West Coast Trail, se v myšlenkách ukotví na celý život.

ptaci WCT

Poprvé mi o ní vyprávěla Kanaďanka jménem Leslie. Poznaly jsme se na kajakářském kurzu na řece Madawasce v Ontariu, jedné z východních provincií Kanady. Po náročném dni na řece jsem se jí při večerním povídání svěřila se svými cestovatelskými plány, které směřovaly na západ Kanady. V ten moment se jí rozsvítily oči jako kočce do noční tmy a zaplály v nich plamínky jako v ohni, u kterého jsme seděly a hřály si ruce. Začala vyprávět. Po skoro hodinovém monologu, z nějž byly cítit stopy nostalgie stejně jako stále neutuchající nadšení, jsem měla pocit, jako by West Coast Trail dokončila včera a ne před skoro 20 lety.

Do týdne jsem volala na správu kanadských národních parků a zamluvila na West Coast Trail dvě místa. Každoročně je přístupná turistům pouze od května do září. Navíc ji každý den smí zahájit maximálně 60 lidí – 30 z jihu, druhá polovina ze severu. Po zbytek roku je ponechána přírodě samotné a původním obyvatelům, kteří podél ní dodnes žijí. Národu Nuu-chah-nulth, jehož jméno v překladu znamená „všichni podél hor a moře“. Jsou to oni, kteří si z generace na generaci předávají ústní formou příběhy lodí a jejich pasažérů, jež v těchto místech ztroskotaly, a často přišli o život v mrazivých vlnách rozbouřeného Pacifiku.

Kvůli hrůzu nahánějící minulosti a zoufalým výkřikům z mrazivých vod byl na počátku 20. století vybudován na skaliskách na pobřeží maják Pachena a zahájena výstavba West Coast Lifesaving Trail – stezky na záchranu života. Stezka, chlubící se telegrafními dráty a hlídacími chatrčemi, umožňovala obětem ze ztroskotaných lodí a jejich zachráncům, dostat se skrz jinak téměř neprostupný deštný prales, a zachránit si tak holý život.

S vývojem navigační technologie v průběhu let stezka ztrácela svůj význam. Území na ostrově Vancouver, mezi Port Renfrew a Bamfieldem, začal opět pohlcovat deštný prales mírného pásma charakteristický pro zdejší oblast. Až v roce 1973 nastala změna se zápisem území podél Tichého oceánu pod správu kanadských národních parků. Díky tomu začala jeho novodobá, snad veselejší historie. Dnešní 75km dlouhá West Coast Trail se stala svou divokostí a lidskou rukou téměř nedotčenou přírodou jednou z nejpřitažlivějších stezek na světě.

Přípravy na cestu

S jazykem na vestě přibíháme k autobusu West Coast Trail Express, který v 6:30 ráno odjíždí z Victorie do indiánské vesničky Gordon River. Na poslední chvíli do něj naskakujeme a první boj s časem je úspěšně za námi. V následujícím týdnu jich na nás čeká ještě mnohem více.

Po dvou hodinách jízdy po nezpevněném terénu nám brní celé tělo. Je proto trochu složité vydržet sedět v klidu na dřevěné lavici a soustředit se v tísnivé oprýskané maringotce na výklad rangerky národního parku. Je však třeba uklidnit se a svědomitě poslouchat všechna nezbytná poučení na povinné schůzce před zahájením West Coast Trail. Jedna malá nepozornost, jedno pochybení, by se mohlo stát fatální.

Je dobré vrýt si do paměti, jak se zachovat v případě setkání s medvědem, pumou, či vlkem. Na jejich území jsou oni pánem a my nečekanými vetřelci.

Na nespočetném množství krátkých i dlouhatánských žebříků, které umožňují překonat obtížně schůdný terén West Coast Trail, je vždy nutné, zbytečně nespěchat. Vstoupit na něj, až jakmile bude partner stát zpět na nohou na pevné zemi mimo příčky žebříku.

zebriky WCT

Nezbytnou znalost představuje naučit se číst v rozpisu přílivů a odlivů oceánu. Určité úseky stezky lze absolvovat jen za odlivu. Snad nikdo by se nechtěl nechat spláchnout blížící se vlnou a zakusit, jak mocná je síla vody.

Až když se cítíme dostatečně poučeni, nasedáme na vor indiánského převozníka a díky němu se dostáváme na protější břeh zátoky, kde kovová tabule upozorňuje na oficiální začátek West Coast Trail.

Vstříc dobrodružství

Je čtvrtek 7. září, 12:26 místního času. V České republice, kde je o 9 hodin více, se lidé pomalu ukládají ke spánku. My ve stejnou dobu zahajujeme nezapomenutelný pochod historickou stezkou West Coast Trail. Přechází nám mráz po zádech, když si uvědomíme, že nebýt smutné námořní minulosti, desítek utonutých nebo o skály nemilosrdně rozsekaných lidských těl, možná by nikdy nevznikla.

Hned začátek stezky nám skoro vyráží dech. Náročností i úžasem nad všemocnou krásou přírody. Škrábeme se do prudkého kopce porostlého mechovím. Záhy nás bolí za krkem. Nejsme schopni sklopit hlavy a odtrhnout svůj pohled od giganticky vysokých a mohutných jehličnanů, převážně smrků sitka, které patří mezi nejvyšší stromy na světě.

stromy WCT

Hlavy zpět do původní polohy nám vrací až strom, do kterého při nepozornosti skoro vrážíme. Očividně stál v cestě i medvědovi, který tudy procházel. Docela čerstvé zářezy drápy, které nevíme, na koho si brousil, vyvolávají okamžitou reakci. Zběsilé hraní na harmoniku, čímž dáváme najevo svou přítomnost a zcela nesmyslné vytažení nože z pochvy připevněné na opasku. Harmonika dává rozum, nůž moc ne. Při setkání s medvědem černým – zástupcem kanadské zvířeny – by nám byl nůž stejně naprosto k ničemu. Zřejmě by nesloužil ani k dodání odvahy. Říkám si, že příště by naše reakce měla být logičtější. Za moment se před námi naštěstí neobjeví onen obávaný medvěd, ale několik metrů dlouhý žebřík, po kterém slézáme až na pláž.

První lanovka nad řekou

Před námi se vlní první část stezky podél skalisek, kterou je možné přejít jen za odlivu. Alternativa lesem neexistuje. West Coast Trail nemá vlastnosti zájezdu cestovní kanceláře, která často pro své klienty vymýšlí různé varianty, aby vyhověla široké sortě zákazníků. Na West Coast Trail není z čeho vybírat. Musíme proto zrychlit tempo, ale zároveň nezapomenout na opatrnost a neuklouznout při přecházení a přelézání asi tříkilometrového pásma útesů, které v době mezi přílivem a odlivem nestíhají uschnout. Balancování na kluzkých útesech, často olezlých mořskými řasami, je brzy za námi a odbočujeme zpátky do lesa.

Další den, nové překážky. Tentokrát v podobě řeky. Jediná možnost, jak ji překonat, je lanovka na ocelovém laně visící nad řekou. Vejde se do ní akorát jeden člověk a jeho batoh. Do poloviny se sveze jako na nějaké atrakci v zábavním parku. Na druhý břeh si pak ale musí pomoci vlastními silami a přitahováním lana se dostat na protilehlou stranu řeky.

utesy WCT

Z důvodu slézání a vylézání po žebřících, překonávání vodních toků a podlézání nebo přelézání do stezky popadaných stromů, nelze na West Coast Trail přejít velké množství kilometrů denně. Nám to nevadí, ale v myšlenkách se stále vracíme k těm, kteří se ji snažili překonat před sto lety. Ani po přežití námořní katastrofy jejich cesta za přežitím nebyla záviděníhodná.

Prší a vše klouže

Navečer začíná pršet. Počasí se nemění, ani když ráno vylézáme ze stanu. Tak jako tak se po žebříku dostáváme z pláže do lesa. Chvíli poté přecházíme přes poměrně vratký lanový most ve výšce asi deset metrů nad zemí. Dřevo je navlhlé od deště a na mostě se to vcelku smýká. Jaký pocit zrady, když člověk na konci mostu dává nohu, namísto na pevnou zem, na příčku obdobně kluzkého žebříku. Navíc dost nebezpečně nakloněného. Když jsem konečně nahoře, stále se strachem rozklepanýma nohama, volám na Miloše: „Můžeš!“. Přestává se pohupovat na mostě a stoupá směrem ke mně.

Setkání s indiány

Do rezervací původních obyvatel, kteří žijí podél West Coast Trail, je pro turisty vstup zakázán. Oni sami však za turisty mohou podle libosti, a tak nás vítají v přístřešku z plachet postaveného na pláži. Vaří tady kolemjdoucím burgery a omelety. Sice jsme akorát po jídle, přesto pohoštění s díky přijímáme a před další cestou trochu povolujeme bederní pás na krosně. Plná břicha jsou znát. Zvláště při dlouhém výstupu po žebříku na útes s majákem.

majak WCT

Od majáku Carmanah pozorujeme dalekohledem lvouny na skále v oceánu. Podle polohy, kterou zaujímají, vypadají, že jsou taky po jídle a právě odpočívají při odpolední siestě. Kromě nich lze často v oceánu spatřit velryby nebo za odlivu nějaký zrezivělý kus něčeho, co už dnes jen stěží připomíná loď.

Vydry severoamerické

Když sedíme na molu u úžiny Nitinat Narrows a čekáme na převozníka, smějeme se vydrám, dovádějícím ve vodě kousek od nás. Zdá se, že dnes bude kromě dne hadů, kterých jsme od rána viděli už sedm, také den vyder. Potkáváme je totiž i na pláži ve slepém rameni řeky. Jedná se o vydry severoamerické, které jsou zástupcem čeledi lasicovitých. Vyskytují se na březích řek, jezer a u mořského pobřeží. Jsou velmi citlivé na znečištění krajiny a vyhýbají se špinavým vodám.

Opět si uvědomujeme, na jak vzácném místě planety se vyskytujeme v dnešním bohužel stále více znečištěném světě. Navíc máme štěstí, že je vidíme, jak si hrají pospolu. Jsou sice známé jako hravá zvířata, ale s výjimkou doby páření žijí osamoceně. Kromě vynikajících plaveckých schopností a potápěčských (jsou schopny zůstat pod vodou až 8 minut), se bez problémů pohybují také mimo svou přirozenou domovinu. Na suchu mohou běžet rychlostí až 29 km za hodinu. Patří jim náš obdiv.

Poslední meta

Ráno vstáváme do mlhy, typického počasí západního pobřeží ostrova Vancouver. Jak poetické na závěrečnou metu. Máme před sebou posledních 12 km do cíle. Můžeme na nich vyplýtvat všechnu energii, kterou jsme si na finální úsek celou dobu šetřili. Jdeme tak rychle, že od devátého k osmému kilometru se dostáváme za pouhých 10 minut. Posledních pět kilometrů pak skoro běžíme.

mlha WCT

U každého kilometrovníku se zastavujeme jen na fotku, abychom měli závěr cesty řádně zdokumentovaný. V 11:14 přecházíme poslední ze 108 mostů. Docházíme k informačnímu centru na severní straně West Coast Trail. Vyzvednutím certifikátu o jejím překonání vítězoslavně stvrzujeme a zakončujeme 6 dní dlouhý pochod po 75 kilometrů dlouhé stezce po pobřeží, které si pro svou katastrofami protknutou minulost vysloužilo přezdívku Pohřebiště Pacifiku.

______________________________________________________________________________

***DODATEK***

TITANIC PACIFIKU

Do dějin jihozápadního pobřeží ostrova Vancouver, jehož přízvisko Pohřebiště Pacifiku vzniklo na základě četných námořních katastrof v 19. a v první polovině 20. století, se nejvíce zapsal parník jménem Valencie. Na své plavbě uskutečněné na počátku roku 1906 ze San Francisca do kanadského Vancouveru, ztratila Valencie kurz ve všudypřítomné mlze, až se ocitla v rozbouřených vodách u jihozápadního pobřeží ostrova Vancouver. Loď narazila na skálu, a ač se ještě dva dny a dvě noci zmítali na palubě promrzlí pasažéři a posádka, jen několika málo šťastlivcům se podařilo překonat 30 metrů dělících Valencii od pobřeží. Z celkového počtu 173 lidí přežilo jen 38 mužů. Všechny ženy a děti přišly o život. Valencie znamenala jednu z největších námořních katastrof, která se kdy odehrála ve vodách severního Pacifiku. Pro svůj rozsah si vysloužila pojmenování Titanic Pacifiku.

______________________________________________________________________________

Reportáž o West Coast Trail vyšla v trochu jiném znění také v časopise Lidé a země 2011/04.

Den po dni je West Coast Trail rozepsaná také na Ingemě.

plaz WCT

 

Klára Vacková • 12.6.2013


Next Post