Sardinie: zápisky z deníku – den čtrnáctý a poslední

Čtvrtek 12.10. Zelená Sardinie a Alghero

Dobalujeme věci, uklízíme dům, nasedáme do auta a vydáváme se na posledních sto kilometrů do Alghera. Namísto dálnice volíme vedlejší cestu, která je blíže k moři. Miloš řídí, Denis spí a já se kochám. Někde jsem četla, že v říjnu přijdou po létě deště a Sardinie se zazelená. Tomu, kdo to napsal, dávám zapravdu.

Často stoupáme serpentinami do kopců a následně z nich sjíždíme, někdy máme výhled na moře, jindy jsme zase více ve vnitrozemí. Moře je blankytně modré, krajina svěže zelená a podél cesty žlutě kvete zřejmě nějaký volně vyseměněný, ale krásný plevel. Mám pocit, jakoby nás někdo vrátil v čase a my tady výletili na jaře. Je až neuvěřitelné, jakou proměnu zvládne udělat pár večerních dešťů. Projíždíme tak nádhernými místy, že mě zase jímá chuť, se tady za pár let vrátit.

Do Alghera přijíždíme v jednu odpoledne. Házíme věci do bytu, který pro nás jeho majitel teprve uklízí. Miloš jede vrátit auto do půjčovny a já jdu s Deniskem na deku do parku u přístavu. Kolem druhé se ubytováváme, a když asi o hodinu později přijíždí Míla, jdeme ven na první obhlídku Alghera. Je pěkné, ale po našich klidných dovolenkových dnech nám najednou přijde dost plné turistů. O co víc, potkáváme krajany, kteří se prozrazují ponožkami v sandálech.

V Algheru je snad každý druhý obchod suvenýrovým krámkem s bižuterií. Naštěstí je tady i velmi sympatické knihkupectví, kde kromě knih prodávají navrch víno. Skvělá kombinace. Kupujeme Deniskovi knihu, aby měl nějakou zábavu do letadla a vzpomínku na svou první dovolenou u moře. Míla si následující den odletu kupuje na letišti bekovku na běhání. Já focacciu. Ne na památku, ale k jídlu, abych nebyla v letadle hladová. Suvenýrem nechť jsou mi vzpomínky, fotky a cestovní deník. Denis si z naší dovolené zřejmě nebude pamatovat nic a tak se těším, až mu o ni jednou budeme vyprávět.