Uganda: první měsíc v obraze

Jakmile se člověk přestěhuje, ať už natrvalo, nebo jen přechodně, je důležité, aby se v novém cítil dobře. Co proto udělat? Můj recept je postel, kam složit hlavu, kámoši, kteří nikdy neremcají – pan Nilson a Bořek, nějaké obrázky na zdi, které dělají místo útulnějším a nezbytná fotka milovaných. Jakmile je tento základ splněn, cítím se doma a v bezpečí.

Hezky popořádku tedy:

Postel s panem Nilsonem, který se mnou cestuje od dětství a Bořkem, kterého mi Miloš přivezl od našich bratia až z Blavy.

Nějaké obrázky na zdi: plakát ze skvělého dokumentu Muž, který sází stromy od Miša Gálika; pražská třešeň od tety z Kanady vystřižená z Globe et Mail; vlastnoručně vyrobená karta od věrné kamarádky Wendy se vzkazem „BRZY SE NÁM VRAŤ“; návod na 33 způsobů, jak zůstat kreativní; rady od Tomáše Lindnera, jak psát reportáž (a vlastně taky blog); upoutávka na ugandské kafe, které tady skoro není k sehnání a program národního divadla v Kampale.

No a konečně fotka milovaných. Nejdražší novomanžel, který mě ani svazkem manželským neupoutal ke sporáku a ještě mě po telefonu nabádá, ať se mi nestýská a užívám si naplno afrického poznávání. Plus Marvin – vrchní myšilov pražské Krči. Kocour, který vždy ví, co chce a jde si za svým.

Dalším krokem je zorientování se v nové čtvrti. Člověk se skloní, projde železnou branou, která rozhodně nebyla zamýšlená pro metr osmdesát vysokou postavu a jelikož je v bývalé britské kolonii, rozhlédne se prvně doprava a poté doleva.

Pozdraví Davida, patrona zdejší ulice, který se zdá být všudypřítomný a svým hlasem nezaměnitelný, i kdyby člověk šel s páskou přes oči. „Hello, hello! How are you?“ – „Hello, good, how are you David?“ – „Fine, fine, how are you“ – „I told you, David, I´m good.“ – „Fine?“ – Yes, David, I´m fine. See you later.“ – „Fine, thank you.“ Rozzáří se mu úsměv na tváři a centimetrová díra mezi předními zuby odhalí skoro obsah Davidova žaludku. Je to takový místní hlupý Péťa (patron mého rodného města), kterého každý musí chtě nechtě milovat.

Cestu do práce absolvuju vždy s tandemparťákem Dennisem. Projdeme prašnou ulicí, dojdeme na hlavní asfaltovou cestu, zabočíme doleva dolů z kopce, podejdeme severní městský okruh, několikrát slušně odmítneme nabídku svezení body (boda-boda je motorka fungující jako místní mhd a řidičům se říká jednoduše boda), z vydlážděného chodníku, hojně využívaného právě body, raději dobrovolně sejdeme na jeho nevydlážděnou, hliněnou část a snažně se vyhýbáme kolemjdoucím. Na první možné odbočce se stočíme opět doleva a dáváme pozor, kam šlapeme. Po levici máme slumové stánky / obchody se vším možným od čerstvého ovoce přes kozí vnitřnosti až po redukci do zásuvek. Po pravici příkop, ve kterém teče odpadní voda opět se vším možným, co ve slumu odpad tvoří. Fantazii se v tomto případě meze vážně nekladou. Na téma, jaké by to bylo do rygólu spadnou, jsme už vedli nesčetné rozhovory. V jednom určitém bodě musíme přejít mostek stlučený z pár prken a začíná, jak Dennis s oblibou říká, videohra. „Musíš však dávat bacha, protože máš jen jeden život.“ Zprava i zleva se míhají boda-body, kola s nákladem přesahujícím do všech stran, osobáky, landrovery, dodávky a náklaďáky. A v této změti se musíš dostat na druhou stranu cesty. Zatímco Dennis v tom vidí videohru, mně se vždycky vybaví stupidní hláška, tuším z Medůzy – nějakého dětského pořadu, snad hudebního, „Připrav se, hrajem.“ Pak už se jen proplést mezi několika málo příbytky, zamávat dětem, které nepřetržitě pokřikují muzungu a jsme v Somero centru. Tuto fotku naši kanceláře bych ráda věnovala kolegyním z práce z Česka.

V Someru pracuje 6 stálých zaměstnanců, denně do něj dochází několik dívek ze slumu, které si zde doplňují vzdělání a naším věrným společníkem je krysák, kterého jsme pojmenovali Charlie. Z volné chvíle se rád probíhá po vrchních policích, odkud se nám, pracujícím, posmívá. Kolegyně Sarah ho chtěla sprovodit ze světa, ale přesvědčili jsme ji, že teď, když má jméno, musíme si ho nechat. Kromě Charlieho máme čas od času i jiné návštěvy. Například včera se ve dveřích kanceláře objevilo zoufale naříkající ztracené kuře. Jakožto milovníkovi zvířat mi to rvalo srdce. Zašla jsem za holkami, které otřískané životem ve slumu, mají na vše řešení. Diana okamžitě identifikovala mámu slepici za zdí u sousedů. Kuře obratně polapila jednou rukou a vrátila pod ochranu křídel slepičích. Přesto všechno v Someru opravdu pracujeme a trávíme několik hodin denně na ne dvakrát pohodlné plastové zahradní židli před obrazovkou počítače.

Čas od času pro změnu učíme holky nějakým dovednostem. Naposledy to byl Dennis, který je uvedl do tajů excelu a vysvětlil jeho využití v praxi.

Tak snaživé žákyně, respektive žáci obecně, se u nás vidí jen málokdy. Alespoň takový je můj pocit. I po výuce holky ještě dlouho sedí a diskutují probraná témata od Napoleona po chemické vzorce. Nicméně na zábavu si čas najdou taky. Bezpochyby nejoblíbenější kratochvíli je tanec, na který můžu já, naprosté dřevo, jenom koukat.

Alespoň zpočátku jsme si to myslela. Jak mylně. To, že jedno z největších ztrapnění přijde už druhý týden pobytu, by si troufl odhadnout málokdo. A sice skutečnost, že mě neznámý učitel vytáhne na parket před žáky z rovnou čtyř škol, kteří budou hvízdat a povzbuzovat, zatímco já budu navždy mít v hlavě obrázek bílého nemehla neobratně se pohybujícího před stovkami náramně se bavících školáků.

To byl fakt záhul. Aby se člověk ze všech těch šoků vzpamatoval, musí každý takový zážitek přebít nějakým jiným. Slušným nakopnutím ke vzpamatování se jsou víkendy, spojené s prozkoumáváním dalších částí Ugandy. To začíná vždy cestou do centra a následným zorientováním se na parkovišti dodávek Toyota Hiace, které jsou v Kampale nazývány jednoduše taxi, na venkově matatu. Ač se to zdá zcela nemožné, toto chaotické místo má vskutku svá pravidla. Na to jaká, bych se zeptala raději místních, než bych sama lovila odpověď z rukávu.

První víkend v Ugandě nás zavedl v sobotu do tropického lesa jménem Ziika Forest asi 20 km na jih od Kampaly.

Ziika Forest má hned u vstupu čtyřpatrovou věž železné konstrukce opatřené žebříkem. Odvážlivci můžou vystoupat až do nejvyššího patra nad úroveň lesa a pohlédnout na něj z ptačí perspektivy.

Ti méně odvážní, strašpytlové z výšek, jako kupříkladu já, zůstanou spokojeně v prvním patře, celou dobu se pro jistotu držíce, a bohatě jim stačí pozorovat opice dovádějící zrovna v tomto patře lesa.

Kromě pohledu z výšky je samozřejmě možné Ziika Forest prozkoumat taky pěšky. Pokud je člověk v tropickém lese prvně v životě, je ze všeho mírně vyplácnutý. Pro jistotu se však tváří jako zkušený průzkumník.

V neděli jsme pak vyrazili do botanické zahrady v mírně masňáckém městečku Entebbe ležícího na břehu Viktoriina jezera. Hlavním lákadlem této botanické zahrady je to, že se tady točily nějaké díly Tarzana. Je to prý ale jen reklama pravdě velmi vzdálená. Tak jako tak, zhoupnout se na liáně a zařvat si, stojí za to.

Dalším výletem, hluboko vrytým do paměti, zůstane národní park Lake Mburo. Milovník zvířat si nemůže přát více, než zažít první africké safari pěšky.

Nějaké fotky jsou už v předchozím příspěvku. Přesto mi to nedá a přidávám ještě nějaké zebry, hrochy a další. Hlavně teda čápy, protože aspoň ty mi nikdo nemůže závidět, jelikož je v ČR taky máme nejen v zoo.

Desátého srpna měla kamarádka Anna dvacáté páté narozeniny. Nejen pro radost její jsme sjeli Nil na raftu. Samozřejmě za doprovodu zkušeného instruktora Abbyeho. Já jsem se vrátila myšlenkami do kanadského léta, kdy jsem raftovala Ottawu několikrát týdně a ostatní zjistili, že pokud nepádlují, opravdu se v peřejích překlopí.

Naše mezinárodní GLENí posádka (zleva Polák Kryszek, Němec Dennis, Uganďan Abbey, Němka oslavenkyně Anna, já jakožto zástupce ČR a Němka Maria). Na fotce chybí jen Lotyška Silvija, která nemá ráda akční zážitky a přidala se k nám v poklidu až později večer.

Zatímco polsko-česká strana poctivě pádlovala, německá strana to poměrně flákala.

Proto jsme se v sedmi z osmi velkých peřejí překlopili.

Teda někteří. Když už jsem měla Nilu až v žaludku dost, poctivě jsem se chytla lana a zůstala s Abbeym v lodi, zatímco ostatní se mlátili hlava nehlava někde pod vodou.

Zatímco já jsem neustále všechny povzbuzovala k pádlování, Dennis opakoval, že plavání je legrace. Své tvrzení dokázal i na jediné peřeji, kde to vypadalo, že alespoň pro jednou všichni zůstaneme v lodi. Alespoň stylově, jak je vidět.

Na poslední peřeji jsme opět „excelovali“ a pod vodou skončili opravdu všichni. Včetně Abbeyho.

Jojo, Nil je prostě spešl.

Utvrdili jsme se jednoho večera při diskuzi důležitých afrických otázek.

Shodli jsme se na tom, že aby člověk našel odpovědi alespoň na některé africké otázky, musí trávit nějaký volný čas taky s místními. Prvotní děsivé představy o slumu opadly a naopak přišlo zjištění, že pokud se ho člověk neštítí, může kromě zajímavých diskuzí zažít také spoustu legrace. Spřátelili jsme se s neziskovou Art and Life Skills , která funguje v jedné cihlové budově o rozměrech asi 3 x 3 metry. Docházejí do ní děti po škole a tráví tady svůj volný čas. Píšou domácí úkoly, učí se novým dovednostem, jako je výroba korálů nebo pěstování kukuřice v praxi a samozřejmě si taky hrají. Posledně jsme se zmínila, že neumím hrát netball, což je něco jako basketbal pro dívky, který je tady velmi populární. Ve slumu sice nejsou basketbalové koše a na pohlaví se taky moc nehraje. O to větší je to zábava. Dva dny po mém poznatku o netballu, jsme se za našimi oblíbenými dětskými kámoši zase stavili. Pohotově sebrali už nachystaný balón a vypravili jsme se na hřiště. Toto je, prosím, netball.