NP Lake Mburo aneb nevinné hroší zívnutí

Národní park Lake Mburo je se svou rozlohou 256 km² třetí nejmenší z desíti ugandských národních parků a celkově nejmenší ze čtyř národních parků, které pokrývá savana. Přesto má však své velké unikum, které mu v oblíbenosti bezpochyby zaručuje palec směrem nahoru. Jako v jediném je v něm totiž možné, uspořádat pěší safari. Člověk se tak vyhne drkocání v autě po prašných cestách, dýchání zplodin z výfuku a namísto lidí, nacpaných v jednom džípu, ho obklopí volně se pasoucí divoká zvěř.

Sedím na bobku v suché trávě savany a jsem tak konsternovaná zvěří kolem sebe, že mi vůbec nedochází, že by se kousek ode mě mohla plazit pětimetrová krajta. Ostatně, jako metr osmdesát vysoká osoba, bych pro ni beztak nebyla atraktivní kořistí. Impala je zajisté lákavější potravou. Nevím, jestli všudypřítomné zebry fotit ostošest nebo na foťák úplně zapomenout a užívat si přítomného okamžiku bez veškeré techniky a vrýt si jej na zbytek života hluboko do paměti. Naštěstí se zdá, že ozbrojený ranger, který nás doprovází, umí předvídat nejen chování zvířat, ale číst také lidskou mysl. Nechává nám dostatek času na obojí. I po odložení fotografické výbavy ještě dlouhou chvíli setrváváme na místě. Klid pasoucích se zeber čas od času naruší jen prasata bradavičnatá, která vypadají, jako by hrála na honěnou. Mezi nimi se sem tam ladně vznese pohyby baletky impala.

Po impale, této krásné, vznešené antilopě, charakteristické spirálovitými rohy u samců a nápadnými černými pruhy na zadních končetinách, je dokonce pojmenovaná Kampala, hlavní město Ugandy. Ještě na konci 19. století, když království Buganda vládl panovník Mutesa, skotačily impaly na kopcích dnešní Kampaly. Místu se v té době říkalo v místním jazyce lugandštině Kosozi Kampala, v překladu antilopí hora. Dnes, po veškerém plenění afrického kontinentu a vybíjení zvěře ve velkém, již impaly skotačí pouze na území národního parku Lake Mburo. A že se jim daří. Se svým atletickým tělem dokážou vyskočit až tři metry vysoko a přeskočit jen těžko uvěřitelnou vzdálenost devíti metrů. Některá literatura uvádí metrů dokonce deset. O devíti však mluví náš ranger jménem Gulielm, který hovoří tak zasvěceně, že hltáme každé jeho slovo a uvěřili bychom mu snad i to, že dvě plus dvě rovná se pět. Nejsme tady však kvůli počtům, ale proto, abychom se dozvěděli co nejvíce o zdejší fauně a flóře. K impalám Gulielm přidává skutečnost, že své dlouhé, ladné skoky využívají nejen k útěku před predátory a jinými nepřáteli, ale také jen tak k dovádění a hře.

V národním parku Lake Mburo představuje přirozenou hrozbu pro impaly jen nevelké množství leopardů, hyen a jeden lev. Vznešení králové všech zvířat byli v sedmdesátých letech kompletně vyhubeni místními farmáři a pytláky. Objevili se znovu až v roce 2008, kdy sem zřejmě ze sousední Rwandy přesídlila jedna lví rodina. Dnes z ní zbyl jen onen lev, který snad trpělivě čeká na nové příslušníky svého druhu. Správa národního parku momentálně pracuje na tom, aby si obyvatelé okolí parku, který není nijak oplocen, zvykli na znovu přítomnost lvů v oblasti. Stejně tak si zvykají impaly a další zvířata, že pastva musí probíhat s alespoň mírnou ostražitostí. Mezi další větší zástupce místní fauny patří stáda zeber stepních, neboli ve svahilštině pruhovaných oslů, jakoby věčně se naštvaně tvářící buvoli a kolosální několikatunoví hroši.

„Každé zebří stádo má jednoho dominantního samce. Poznáte ho nejen podle pohlavního orgánu, ale také podle toho, že jakmile se zebry dají do pohybu, zaujímá vždy poslední místo v řadě, aby chránil svou rodinu před napadením zezadu,“ vysvětluje Gulielm. „Zatímco vepředu jde vždy nejstarší a tudíž nejzkušenější samice,“ doplňuje informaci. Dozvídáme se také, že zebry jsou poměrně rodině založená zvířata. Jakmile je jedna zebra napadena, ostatní se shluknou kolem ní a snaží se zabránit dalšímu útoku predátora. A jak je možné, že je ve stádu vždy jen jeden samec? Jednoduše. Přirozeně se rodí více samic. Pokud se narodí zebří chlapec, jakmile dospěje, oddělí se od původního stáda. Odvede s sebou také svou nejoblíbenější sestru, nebo hned více sester, a založí s nimi novou rodinu. Lidé se kdysi snažili zebry domestikovat. Líbilo se jim na nich, že na rozdíl od dobytka netrpí spavou nemocí přenášenou mouchou tse-tse. Komu se to však nelíbilo, byly zebry samotné. Bránily se dost bolestivě a snažitele o ochočení kopaly. Ti to nakonec vzdali. Přišli totiž navíc také na to, že zebry i přes svou stavbu těla, která někomu může připomínat osla nebo koně, jsou poměrně slabými zvířaty a rychle se unaví. Na práci proto nejsou moc praktická. Všechny tyto charakteristiky zebrám umožnily návrat do savany a volný život v divočině, kde se ve vyprahlé žluté trávě krásně vlní jejich pruhovaná těla. Jeden originál vedle druhého. Stejně jako člověk má unikátní otisk prstu, tak každá zebra má na těle jedinečnou kresbu, která není naprosto identická s žádnou jinou.

O účelu pruhovanosti zeber se dodnes až tolik neví. Někteří se domnívají, že když stádo běží, rozmazává pohled vlněním a pro útočníka je složitější zaměřit se na jeden konkrétní cíl. Další názor hovoří o ochraně před hmyzem, který je schopen na velké ploše rozeznat jen jednobarevný kožich. V neposlední řadě se spekuluje o praktičnosti zbarvení, kdy černé pruhy pohlcují o pět procent více tepla, zatímco bílé pruhy teplo odrážejí. Tato vlastnost se obzvláště ve sluncem spalujících vyprahlých dnech může hodit. Na koně převlečené v pyžamu, jak zebry nazývají některé děti, se pak váže několik legend o barvě jejich kožichu. Jedna hovoří o tom, že zebry byly původně bílé. Jenže přišel člověk se špinavou rukou a do zebry si utřel ruku. Ta když to viděla, nechtěla mít šmouhu jen na jednom místě. A tak mu řekla, ať ji ozdobí pruhy raději po celém těle. Snad se jednalo o malíře, který se na zebřím těle opravdu vyřádil do sytosti.

Zpět do tábora se po čtyřhodinovém putování vracíme poměrně vyčerpaní. Mozky máme zavařené nejen od po obloze stoupajícího slunce, ale od všech informací, které jsme se snažili vstřebat. Zapamatovat si název pěti druhů akácií, nesčetné množství ptáků, kdy jediným pro nás známým je čáp, rozpoznat od sebe trus hrocha, buvola, antilop, zebry a už ani nevím, koho ještě. Zapsat rychle do poznámkového bloku, že velcí mravenci kolem mravenčí „dálnice“ jsou dopravní hlídkou, která při narušení silničního provozu reaguje na onoho náhodného chodce dost bolestivým kousnutím. Vědět pro příště, že prase bradavičnaté má při běhu zvednutý ocas se štětinkou na konci nejen proto, aby vypadalo ještě o něco vtipněji, ale že jím ukazuje cestu svým druhům. A spoustu dalšího.

Odpoledne proto volíme poněkud relaxační aktivitu v podobě vyjížďky na lodi po samotném jezeře, po kterém je celý národní park pojmenován. Zdánlivě klidná hladina vody se každou chvíli zčeří a na povrch vykouknou obrovská kukadla, vodu rozptylující, vydechující nozdry a k obrovskému tělu hrocha nepoměrně malé, poměrně legrační uši. Zatímco ve vodě vypadají, jako by dováděli z volné chvíle, u břehu se povalují a oddávají zaslouženému odpočinku. Tito tlustokožci, kteří se přes den schovávají ve vodě a chladí před sluncem, se spolu se setměním vydávají na každonoční pastvu na souš. Ač by člověk pro jejich stavbu těla předpokládal jistou nemotornost, jedná se o poměrně slušné běžce. Podle literatury dokonce ladné. Za noc urazí vzdálenost až dvaceti kilometrů a spasou až padesát kilogramů suché trávy. Vyžaduje-li to situace, jsou schopni běžet až třicetikilometrovou rychlostí. Nemůžu si pomoct, ale namísto ladnosti si představuju spíše menší zemětřesení. Vždyť nejtěžší zaznamenaný hroch vážil čtyři a půl tuny.

Hroši jsou vybaveni kůží tlustou až patnáct centimetrů. Nemají prakticky skoro žádného přirozeného nepřítele. Až na sebe samé. Jsou od přírody rváči, a jakmile se potkají na jedné stezce, pustí se do nemilosrdného boje. Ten může skončit smrtí jednoho z nich. Je podivuhodné, v jaká individua se mění na souši, zatímco ve vodě poklidně odpočívají jeden vedle druhého. Když se jeden z ničeho nic vznese nad hladinu ve snaze napodobit delfína asi tři metry od naší lodi, nadskočí také celá posádka. Šokem. Ranger, který loď ovládá, nás rychle uklidňuje, že hroši, jakožto býložravci, nemají důvod zaútočit na lidi. Když další hroch opodál zazívá, všichni vydechneme, že tato unavená zvířata by se asi těžko dala vyprovokovat k nějakému útoku. To, že hroší „zívání“ znamená ve skutečnosti zastrašování protivníka vystavováním masivní čelisti a mohutných špičáků na odiv, se dočítám naštěstí až zpět v Kampale, kdy čtu v posteli knihu o zvířatech afrického kontinentu, chráněná před veškerým nebezpečím dvojnásob. Nejen peřinou, ale také moskytiérou, která nepustí dovnitř ani komára, natož nějakého tlustokožce s půlmetrovými špičáky. Slunce se pomalu schovává za obzor a po víkendovém dobrodružství je čas na odpočinek nejen pro hrocha.